(převzato od Woodcraft LLM, snad okopírování krásného textu prominou)

Dětství a Zlaté dny!

Ernest Thompson Seton se narodil 14. srpna 1860 ve skotském městečku South Shieldes v durhamském hrabství, kde se odjakživa těžilo uhlí a rozvíjelo loďařské řemeslo. Setonův otec – Joseph Thompson – vlastnil několik obchodních lodí, a protože to byl člověk puntičkářský, obchody se mu spoustu let vedly. Jinak to byl ale člověk nesmlouvavý, přísný až krutý a necitelný. Stálé výstupy a bití rákoskou, chladný odstup a nakonec prakticky vydědění udělaly z otce a syna celoživotní nepřátele. Matka byla opakem otce a malý Ernest si u ní často hojil stálý pocit z otcovy křivdy. Než se Ernest narodil, matka se modlila, aby dítě bylo chlapec, který zdědí odvahu a trpělivost svého slavného předka Evana Camerona z Lochielu, který pomohl zbavit Skotsko smeček vlků, které decimovaly stáda ovcí. Navíc si přála, aby byl jako hrdina z jejího oblíbeného románu Ernest Maltravers – lovec, outdoorsman, znalec přírody. Z toho všeho plynul matčin vřelý vztah k Ernestovi a je pochopitelné, že se na ni malý chlapec velmi fixoval. Ernest vyrůstal ve velmi rigidním prostředí prosyceném věroukou presbyteriánské církve – velmi sugestivně to vylíčil v předmluvě Ducha lesů. On ale od útlého dětství tíhnul k přírodě, k jejím divokym tvorům, k přirozenému životu. Navíc měl od mládí umělecké sklony a už jako chlapec zálibu v Indiánech. Celá jeho dětská osobnost se bouřila proti prostředí poznamenaném krutovládou otce a katechismem církevní školy. Z těchto všech důvodů nebyl Ernest jako chlapec žádný beránek, ale naopak rváč a lump, nechybějící v žádném průšvihu a paličatec, takže nebyla u něj naděje na rychlou nápravu. Sám na několika místech líčí různé historky a lumpárny z dětství. Aby alespoň na chvíli unikl z nenáviděného prostředí, často utíkal z domova, jak to líčí velmi barvitě ve Dvou divoších. Celé jeho rané mládí je zápas o prosazení se a mnohokrát zde na povrch vystupuje onen komplex a zarytá paličatost z dětství.  V letech 1879 – 1881 studoval na přání otce malířství v Londýně na Královské akademii, ale jak víme, mnohem více jej táhly přírodovědné knihy v knihovně Britského muzea. Věnoval se jim tak intenzivně, že z toho onemocněl a musel se vrátit domů. V letech 1882 – 1884 se však znovu sám a svobodný ocitl na pláních Manitoby, kde se rozhodl věnovat ornitologickým a zoologickým studiím. Nabytá svoboda, pocit síly a radosti z mládí, setkání s Indiánem Časkou, týdny a měsíce strávené na vlastní pěst v divočině – to vše mu umožnilo ohlédnout se zpět a vidět jasně tragédii vlastního dětství. V těchto letech se zřejmě zrodily v Setonově mysli první myšlenky na založení hnutí Woodcraftu, myšlenky na vyhloubení studny, ze které by mohli i jiní pít. Trýzně žízně, kterou poznal ve svém vlastním dětství, chtěl ušetřit jiné chlapce a dívky, a proto pro ně začal hloubit studnu Woodcraftu. Mělo to ale trvat ještě 20 let, než mladík uzrál v muže a první myšlenky, podněty a inspirace se zhmotnily v založení první woodcrafterské organizace. Seton svými pracemi o savcích a ptácích Manitoby neuspěl ve vědeckych kruzích – byly shledány příliš antropomorfní, a proto zavrženy. Tvrdohlavý Skot se tedy rozhodl skoncovat s kariérou přírodovědce a zkusit štěstí jinde. V roce 1891 odešel do Paříže, aby tam zkusil kariéru malíře. Se svým prvním plátnem „Spící vlk“ sice uspěl, ale o rok později šokoval na Zemské výstavě doma v Kanadě obrazem „Triumf vlků“, na poslední chvíli přejmenovaným na „Marné čekání“. Seton zaplatil neúměrně vysokou cenu – navždy se vyřadil z uměleckych kruhů v zahraničí i doma. Neúspěch přírodovědce a zavržení malíře vrhly Setona v r. 1893 na americký západ, kde doufal zapomenout na hořkost svých prohraných bojů coby lovec vlků. Nechal se najmout na currumpawských pláních jako zabíječ vlků a brzy měl tu čest poznat se s králem vlků – Lobem. Ozvaly se však jeho staré choutky – láska k divokým tvorům a k malování a kreslení a jeho deník se začal plnit znovu novými poznámkami a skicami. Poutavý příběh o Lobovi, psaný samotným životem, se rozhodl poslat do New Yorku do časopisu Scribner’s, kde vyšel v listopadu 1894. Téměř přes noc se stal proslulým v Americe i v zahraničí a tento příběh povzbudil Setona k dalšímu psaní. V letech 1894 – 1900 napsal desítky povídek o zvířatech a stal se tak zakladatelem žánru. Rok 1894 je mezníkem v jeho životě nejen jako začátek šťastné kariéry spisovatele, ale také přírodovědce. Poučen minulými chybami, pustil se do psaní vědeckých prací způsobem, který byl pro vědecké kruhy přijatelný. A navíc – usmrcením Loba a jeho Blanky a poznáním, že i zvíře může trpět, končí Setonovo období lovce a začíná období obhájce práva na život pro vše živé a a bojovníka za zachování velkého amerického dědictví – neporušené divočiny. Setonova citová deprivace v dětství, procitnutí z těžkého snu na pláních Manitoby, osobní prožitky v divočině v období „zlatých dnů“ v Manitobě a později na americkém západě, setkání s evropskou civilizací v Londýně a v Paříži, poznání mladé americké kultury na východě a možnost srovnat je s mizející kulturou amerického Indiána – to vše dávalo postupně uzrát myšlence Woodcraftu jako cestě, kterou chtěl Seton oslovit Ameriku i okolní svět. Při tomto myšlenkovém kvasu, na jehož konci je založení hnutí Woodcraftu, byly významné tyto podmínky a tato názorová východiska:

• Seton byl v rozkvětu životních sil.
• Dostavilo se uznání spisovatele a přírodovědce, začal narůstat počet vydaných knih.
• Seton je hlasatelem „strenuous life“ – činorodého života, zaměřeného na mládež, dobrodružství a divočinu.
• Amerika se na přelomu století obrací v literatuře ke svému pionýrskému období ve snaze povznést národního ducha.
• Seton, podobně jako další reformátoři Progresivní éry, touží přispět k renesanci tradičních amerických hodnot jakými jsou čest, fyzická zdatnost, odvaha, nezávislost.
• Seton věří (podle G. Stanley Halla), že dítě prochází paralelou lidského vyvoje vrcholící v civilizované dospělosti, že kriminalita mládeže je vyústěním pokřivené přirozenosti osobnosti vychovávané ve městě.
• V kontrastu způsobu, jak zacházel otec s ním a jak zacházeli Indiáni s vlastními dětmi, Seton straní Indiánům.
• Seton odmítá tradiční presbyteriánskou výchovu odvolávající se na doktrinu prvotního hříchu a celkovou deprivaci lidského rodu, pohlíží na kalvinistickou doktrinu jako na náboženství obětování dítěte a obviňuje ji z toho, že znetvořila jeho vlastní dětství.
• Seton věřil, že konzervativní učení apoštola Pavla pokřivilo původního ducha křesťanství, které hlásal Kristus.
• Seton věří, že děti pocházejí od Boha čisté a pokřiví se nesprávnou výchovou. Věří v přirozené instinkty a pudy (strach, láska, zvědavost, hrdost, ambice, touha po slávě, touha vlastnit, konstruktivnost) a drží se v této filosofii Emersona.
• Seton je přesvědčen, že cílem výchovy není učenost, ale lidskost, že se dítě nemá vychovávat na vědce, občana, vojáka, ale má si hrát.
• Seton pozoroval se znepokojením úpadek tradičních morálních hodnot pod vlivem urbanizace, postupu průmyslových technologií a ústupu rodinných farem. Žehral nad ústupem zručnosti, dovednosti a praktických znalostí – plodů dřívější jednodušší éry.
• Seton se distancoval od vzniku kolektivních sportů, věděl, že to poslouží rozdělení národa na většinu diváků a malou skupinu placených gladiátorů.
• Seton tušil, že Amerika rychle ztrácí své ctnosti, díky kterým byla tak „veliká“ při svém vzniku. Chtěl tedy Američany, zejména mládež, vrátit do přírody a učit je jednoduché woodcrafterské praktiky. Vlivem přírody a účelného zaměstnání rukou i mozku v nich zamýšlel znovu vypěstoval vlastnosti lidí hraničářské éry.
• Rozhodnutí postavit Indiána za vzor hnutí pramenilo z jeho čilých styků s Indiány a z poznání jejich kultury, filosofie a náboženství (v roce 1882 setkání s Časkou, v roce 1897 velká cesta k Vraním Indiánům, v roce 1901 návštěva Šajenů, Dakotů a Černonožců v rezervaci Pine Ridge, návštěva Sequoya league, setkání a navázání dlouholetého přátelství s Ohiyesou).
• Seton vedl časté rozhovory se socialisty a do jisté míry s nimi „koketoval“, vyzdvihoval vždy systém kmenového vlastnictví Indiánů a považoval peníze a soukromé vlastnictví půdy za kořen všeho zla.
• Seton nikdy nestranil jedné politické straně či církvi.

Počátky hnutí

V roce 1901 už Seton cílevědomě začal v časopise Ladies Home Journal uveřejňovat seriál návodů na podporu vzniku svého hnutí Woodcraft.   V roce 1903 začal v témže časopise vydávat na pokračování Dva divochy, kteří pak vyšli jako kniha. Dva divoši jsou nejen poutavý román pro děti, ale též autobiografický příběh a přímý návod, jak uvádět Woodcraft v život. Otec Raften je zde záměrně vykreslen jako opak Setonova otce a Caleb Clark – hraničář, jako učitel lesní moudrosti. Jednotlivé součásti děje záměrně přivádějí ideál Indiána, zvířata, děti a divočinu do jednoho celku, do nejčistší nevinnosti. Yan nakonec získá díky svým woodcrafterským aktivitám nejvyšší status a z Guye – ze špinavého a všemi zesměšňovaného mameluka se stane díky působení příkladu silnějších osobností a díky woodcrafterské výchově hrdina – Setonův model výchovné cesty a povznesení slabého jedince osobním příkladem je hotov. Na základě Dvou divochů vzniklo v dalších letech postupně 60 kmenů Woodcrafterských Indiánů, založených v roce 1902. Setonův příklad přímo ovlivnil vznik Skautingu. Seton od počátku věřil v možnost koexistence obou hnutí v jedné organizaci, ale velmi brzy přišel na to, že to nepůjde. V roce 1911 vydal Seton román „Rolf v lesích“. Seton zde opět mistrně spojil schopnost napsat nesmrtelný román (Rolf je dodnes v Manitobě povinnou školní četbou) a zároveň dát komusi odpověď na otázku, která visí ve vzduchu. Román je totiž zároveň odpovědí na otázku „jaký je ideál Skautingu?“ Seton ji dává Rolfem v lesích nejvyšším skautským pohlavárům v hlavním stanu v době, kdy sílily jeho osobní spory s nimi. Seton vykresluje v Rolfovi ideálního skauta: Rolf je vychován Indiánem, woodcrafterskou cestou, aby pak pomohl své vlasti, když ho potřebuje (válka 1812), a vyspěl v řádného občana a přičinlivého člověka. Quonab – ideální rudoch a učitel lesní moudrosti nakonec umírá jako symbol mizející Ameriky.

Liga lesní moudrosti a dvacátá léta

Setonovy neshody se skautskými špičkami rychle vyvrcholily v letech 1911 – 1912 a formování Setonovy neshody se skautskými špičkami rychle vyvrcholily v letech 1911 – 1912 a formování Americké ligy lesní moudrosti v letech 1915 – 1916 a její oficiální založení v letech 1916 – 1917 bylo přímou reakcí na tyto neshody. Přestože šel od této chvíle Seton svou vlastní cestou, udržel si mezi americkými skauty velký vliv a má jej doposud, téměř 50 let po své smrti. Na počátku 20. let byl Seton na vrcholu životních, psychických i fyzických sil a byla to bezpochyby síla jeho osobnosti a jeho osobní fluidum, které zajistily woodcrafterskému hnutí rozmach v Americe, ale i v zahraničí, kde v tu dobu vznikaly sesterské organizace. Setonovy cesty, přednášková turné, návštěvy Indiánů, osobní literární a woodcrafterská činnost nebraly konce. Amerika dvacátých let však nepočkala, až ji pozoruhodný muž s uhrančivýma očima a stále rozevlátými vlasy osloví a řítila se přes další své technické vynálezy (začátek rádia, první zvukový film) ke svým netušeným výšinám. Technologický boom Ameriky a s tím související posun v myšlení lidí už nešly dohromady se Setonovým programem uvědomělého primitivismu při pobytu v přírodě, s napodobováním života rasy, která byla nenávratně zatlačena do špíny několika rezervací, s programem osobního růstu každého jednotlivce cestou sebezapření a vlastního přičinění. Tyto programy, tolik zvučné a přitažlivé v době, kdy vrcholil kult pionýrské minulosti Ameriky, nyní už postrádaly přitažlivost. Bylo by zajímavé zjistit, jak Seton tento rozpor přesně prožíval a zaznamenával a jak a proč v sobě formuloval své rozhodnutí být ještě tvrdohlavějším a paličatějším obráncem svých idejí. Jisté je, že přestože Americká liga lesní moudrosti nadále neztrácela na síle, zájem o Woodcraft ke konci dvacátých let začal upadat a Boys scouts of America (BSA) zaznamenali mnohem rychlejší růst, neboť dokázali pružně přizpůsobit svůj program novému společenskému cítění a být pragmatičtější – projevili loajalitu vládě a církvím. Ne náhodou se v roce 1926 dostal Seton znovu do ostré potyčky s ústředím BSA, tentokrát díky novému vydání Příručky pro vůdce, v níž napadl autorovu interpretaci úlohy lorda Baden-Powella při založení hnutí.

Seton Willage a College of Indian Wisdom

Seton postupně zjišťoval, že jeho celoživotní přátelé, příznivci a zastánci podobných životních postojů se stěhují na americky jihozápad. Sám se v roce 1927 při velké cestě k prérijním Indiánům a do jihozápadních puebel v Novém Mexiku přesvědčil, že tam je stále dost lidí připravených mu naslouchat. Během této cesty bylo dokonce z podnětu jeho přednášek založeno několik kmenů Ligy. Nové Mexiko se významně lišilo od zbytků Unie. Zůstalo málo obydlené a celkem nedotčené a kultura pueblanských Indiánů, smíšená se španělskou kulturou, přinesenou sem conquistadory, odolala nájezdu angloamerických vojáků a hraničářů, a tak se Nové Mexiko stalo rájem pro umělce a spisovatele. Ve 2O. letech žila v Taosu a v Santa Fe řada známých umělců. Jejich inklinace k původnímu umění Indiánů podpořilo Indiány – umělce a odtud vedla cesta k podpoře jejich reformního hnutí (k podpoře American Indian Defense Association). To vše mělo pravděpodobně vliv na Setonovo rozhodnutí opustit natrvalo vychod a přesídlit na jihozápad. Snad také věřil, že spojí-li se s regionalisty a předloží-li jim svůj woodcrafterský program, Woodcraft bude brzy stát na pevném základě a stane se i nástrojem úspěsného proindiánského tažení. Seton se rozhodl postavit někde blízko Santa Fe Trailu „nové centrum pro ozdravění milionů ve věku 4 do 94 let“ a výcvikové centrum vůdců hnutí outdoors cult. Začal zde i uvádět v život family membership program, věřil, že tím dá dohromady americké rodiny. Na podzim 1929 bylo zvoleno Los Angeles jako nové centrum Ligy. Téhož roku bylo vybráno místo pro College of Indian Wisdom a Seton Village. Obojí bylo budováno v letech 1931 – 1932. Kolej indiánské moudrosti byla oficiálně otevřena v létě 1932 – 25 vůdců z celé Ameriky bylo ubytováno v týpích, wickiupech a srubech, dále se zde nacházela jídelna a pueblanská kiva a navažský hogan jako místo sněmů a hlavní posluchárna. V létě 1935 měla Seton Village přes 20 stálých budov

Závěrem

V roce 1936 vyšlo poprvé Poselství rudého muže a podtrhlo jen Setonovy neúnavné aktivity a iniciativy na ochranu práv Indiánů. Jeho reputace mezi Indiány se stala téměř legendární. Mnoho kmenů jej ctilo stejně jako své nejlepší náčelníky a medicimany. Poselství rudého muže se jeví ve světle autorova osobního vyzrávání jako jeho celoživotní filosofický odkaz. V roce 1938 měla Americká liga lesní moudrosti 80 000 členů v celé Americe a v Setonově institutu, jak se také jinak nazyvala College of Indian Wisdom, bylo v témže roce zapsáno 176 studentů. V roce 1940 tam studovalo 200 studentů a pracovalo tam 2O stálých zaměstnanců. Nevíme toho mnoho o fungování Americké ligy lesní moudrosti ve válečných letech ani o význačných osobnostech ve vedení. Pravdou ovšem je, že záblesk úspěchu Koleje indiánské moudrosti a nedlouhý věhlas Seton Village byly vyvrcholením a posledním vzepětím snah velkého utopisty Setona, a že po jeho smrti 23. října 1946 jako by se rychle vytrácela pevná půda pod nohama Woodcraftu v Americe. Brzy na to, v padesátých a zejména v šedesátých letech, značnou část Setonova myšlenkového dědictví přejali do opatrování BSA. Je záhadou, že ani početná členská základna americké Ligy, ani Setonův literární a filosofický odkaz, ani početný štáb jeho mladších spolupracovníků nezanechaly v Americe posledních desetiletí takovou stopu, aby dnes průměrny americky občan chápal slovo Woodcraft alespoň podobně jako slovo Scout. Americká liga lesní moudrosti, přestože fakticky neexistuje, nikdy zrušena nebyla a Seton Village, ač v ruinách, patří doposud světovému hnutí woodcraftu, které dnes prožívá svou renesanci. Proč? To už je jiná otázka. Bude každopádně důležité v blízké budoucnosti vzít si ponaučení z historie – poučit se nejen ze Setonova génia, ale zamyslet se též nad historickým omylem Setona utopisty a vytěžit z toho všeho odpověď na otázku, jak dál v moderním hnutí Woodcraftu a jak jej postavit, zcela realisticky, na mnohem pevnější základ. To je ale také už jiná otázka!   (Martin Kupka – Logan pro Čotokvu – lesní školu LLM, 1994)