Narozen 14.8.1860 v Anglii, skonal v Novém Mexiku 23.10.1946. Ve svých šesti letech se s rodiči přestěhoval do Kanady. Za jeho zálesácké zkušenosti mu Kanaďané a Indiáni začali říkat Vlk, později Černý vlk a v Evropě a New Yorku Vlk Thompson, také se mu říká Náčelník, a my snad čestně nosíme jeho jméno Thompsonovi vlci. Černý vlk mu začali říkat poté co ulovil, dokonce živého, nejobávanějšího vlka Mexika jménem Lobo. Tento černý vlk však umřel v zajetí žalem po svobodě a to se Setona tak dotklo, že přestal lovit s puškou a začal lovit jen s fotoaparátem.

Seton se v jedenácti letech pokusil tisknout první časopis, zájem o přírodu a zálesácký život ho již neopustil. V roce 1902 založil mládežnickou organizaci (první na světě) Woodcraft Indians, v překladu Indiáni lesní moudrosti. V roce 1906 – 1908 pomáhal založit skautskou organizaci The Boys Scouts. V roce 1910 se dokonce stal náčelníkem všech amerických skautů, ale v roce 1915 odešel pryč pro příliš odlišné metody vedení dětí (vojenský přístup). V roce 1916 založil Americkou ligu lesní moudrosti, která se ihned rozšířila po celém světě, a Seton se stal světovým náčelníkem této ligy. V roce 1936 (20. až 26. prosince) navštívil Seton ve svých 76 letech také Prahu.

Trampové si ze znalostí Setona vzali opravdu hodně, například kruh s rohy je Setonův znak, který převzal a poupravil od Indiánů. Do organizace Ligy lesní moudrosti a podobných organizací trampové vstoupit nechtěli, protože nechtěli pouze vyznávat styl Indiánů a navíc chtěli zůstat svobodní, což by v žádné organizaci nešlo.

Nejslavnější „motto“ Vlka Thompsona je : Protože jsem poznal trýzeň žízně, chtěl bych vyhloubit studnu, ze které by mohli pít i jiní.

Vlk Thompson – Černý Vlk byl velký vědec, spisovatel, malíř, přírodovědec, opravdu zkušený zálesák a přítel všech Indiánů, člověk, který věděl, co chce, a něco dokázal.

Rozšířeněji – E.T.Seton
(14.8.1860 – 23.10.1946)

Ernest Thompson Seton byl význačný přírodovědec, spisovatel a malíř, především ale zálesák a duší Indián, veliký šiřitel myšlenky lesní moudrosti. Protože Setonovo učení je základem volného pobytu v přírodě, základem zálesáctví a také trampingu, seznámíme se s jeho životem a dílem podrobněji.

Historie pobytu v přírodě

E.T.Seton nebyl prvním ani jediným průkopníkem života v přírodě a v souladu s přírodou. Už Francouz Francois Rabelais, žijící v letech 1532 – 1553, odmítal knihu jako jediný zdroj poznání a obracel se k přírodě, k ruční práci a k tělesným cvičením. Hlásal na tehdejší dobu velmi revoluční názor: „Jen co přírodě odpovídá je dobré. Veškerá protipřirozenost je pramenem vší bídy a zla.“ On sám vychoval okolo sebe hlouček mladých lidí ve smyslu tohoto hesla. Náš Jan Amos Komenský (1592 – 1670), uznávaný dodnes jako jeden z největších pedagogů, hlásal podobné myšlenky. Vodil své žáky do přírody, učil je přirozeně a názorně, vedl je k samostatnosti. Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778) byl dalším, kdo razil heslo „Vše podle přírody“. Hlásal návrat k přírodě a tvrdil, že města jsou propastí lidskosti. Zatímco Rousseau byl vynikající teoretik, Johannes Bernhard Basedow (1729 – 1790 ) byl praktik. Tento pedagog založil výchovný ústav a zavedl nové prvky do výchovy, kromě jiného postavil se svými chovanci stany a dva letní měsíce s nimi žil ve volné přírodě. Přezdívá se mu proto „otec táboření“. I další myslitelé volali po návratu k přírodě a po přirozené výchově mládeže. Nejvýznamnějším Setonovým předchůdcem byl americký filozof Henry David Thoreau (1817 – 1862). Tento význačný myslitel v lese viděl spásu před dehumanizačním působením civilizace. Napsal: „Lidé se stali nástroji svých strojů. Již dávno přestali jsme uléhati ke spánku pod hvězdným nebem, ale usadili jsme se pevně na zemi a zapomněli na sebe. Vzdělanost zdokonalila naše domovy. Nezdokonalila však lidi, kteří v nich bydlí.“ Thoreau se o filozofii prostého života v přírodě zajímal už od studentských let a snad po vzoru svého spolužáka Ch.S.Wheelera, který si postavil chatrč u rybníka poblíž Lincolnu a se kterým zde Thoreau údajně strávil několik týdnů prázdnin, se již tehdy rozhodl uskutečnit podobný praktický pokus. Několik let marně sháněl vhodné místo, nikde se mu však nedařilo získat souhlas majitele. Příležitost se naskytla až na podzim 1844, kdy jeho přítel a ochránce Ralph Waldo Emerson koupil ve východní části státu Massachusetts u jezírka Walden lesní pozemky, aby je zachránil před vykácením. V roce 1845 odešel Thoreau sám k jezírku Walden, postavil si tam srub a dvacet šest měsíců žil v úplném splynutí s přírodou. V roce 1854 vydal knihu Walden čili Život v lesích, což je vlastně návod jak opustit civilizaci, postavit si v přírodě obydlí, přírodu pozorovat, souznít s ní, obrátit se k přirozenému způsobu života a získat zdravou moudrost. V Americe se tato kniha objevila dosud ve více než 150 různých vydáních a byla postupně přeložena i do zhruba dvaceti světových jazyků, v roce 1902 poprvé i do češtiny. Naposledy v češtině vyšla v roce 1991 v nakladatelství Odeon. Je to kniha spíše filozofická a nečte se snadno, přesto hluboce ovlivnila jak americký skauting, tak i činnost skautů, trampů a woodcrafterů v naší republice. Živoucím důkazem tohoto tvrzení je kupříkladu nakladatelství Knihovna Walden, přinášející především knihy E.T.Setona a dalších spisovatelů o přírodě, bývalý woodcrafterský srub Walden ve Svätojánské dolině v Nízkých Tatrách, dodnes existující a velice aktivní trampská chata Walden v podhůří Bílých Karpat nebo jihomoravský Malý Walden, sněmovní místo Ligy lesní moudrosti. Existovaly desítky dalších tábořišť a srubů, nesoucích jméno Walden a rozesetých po všech koutech naší vlasti, bohužel řada z nich už zanikla. Existuje i woodcrafterský kmen Walden. Dá se tedy říci, že se Walden postupem času stal živým symbolem, symbolem oázy, v níž se naplňuje idea harmonie mezi člověkem a přírodou.

Prvním, kdo skutečně sestavil a propagoval reálné zásady volného pobytu v přírodě, byl E.T.Seton (1860 – 1946). Jeho myšlenky již určují hlavní zálesácké a tábornické praktiky. Seton sám se dokonale sžil s přírodou, snažil se poznávat život divoce žijících zvířat do nejmenších detailů a svých nesmírných zkušeností a poznatků o přírodě a jejím životě bohatě využil ve své literární tvorbě. Ve své autorské práci spojoval činnost spisovatele, malíře, přírodovědce a lovce – zálesáka. Později život v divoké přírodě i fotografoval. Byl také význačným pedagogem – propagoval svou ideu šťastného a zdravého dětství v souladu s přírodou, snažil se o výchovu přírodou a v přírodě. Při vyhledávání zdravých cest pro vývoj lidské bytosti došel k poznatku, že přirozená vývojová cesta a prostý život v přírodě (woodcraft) je cestou, která povede k nejvyšším metám života a zachrání lidstvo před degenerací. Vyslovením zásad přirozené cesty lidství dal Seton základ svému učení. V knize Dva divoši napsal: „Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.“ Muka žíznivé touhy vyjadřovala nejenom touhu po získání znalostí a dovedností, ale především touhu stát se, při uplatňování veškeré fantazie, jiným a dokonalejším člověkem.

Jméno Seton

Přestože mluvnická pravidla a libovůle praxe rodových větví obecně umožňují číst jméno Seton jako „sítn“ i jako „setn“, v případě E.T.Setona je varianta „setn“ nesprávná a jedinou správnou variantou je „sítn“. Zcela jednoznačně a neoddiskutovatelně se v tomto smyslu vyjádřila i Setonova vnučka. A jak vlastně Ernest Thompson Seton ke všem svým jménům přišel? Jeho rodištěm byl anglický přístav South Shields nedaleko skotských hranic. Předkové z otcovy strany byli Skotové, kteří pozbyli své jmění při potlačení vzpoury Stuartovců v letech 1745-1746 a jako skrývající se vzbouřenci pak začínali znovu pod změněnými jmény. Tak přišel Seton k příjmení Thompson (nepravé jméno praděda Camerona), podle matčina literárního vzoru získal křestní jméno Ernest a po svém předkovi Evanovi Cameronovi, proslulém lovci vlků, druhé křestní jméno Evan. Podle svého praděda lorda Setona, hraběte z Wintonu, by měl Ernest Evan Thompson být také držitelem příjmení Seton, toho ale dosáhl až soudní cestou. Od 1.2.1883 tedy znělo jeho plné a naprosto zákonné jméno Ernest Evan Thompson Seton. Po třech letech ho však matka poprosila, aby se vzdal jména Seton a vystupoval až do její smrti jako Thompson. To sice zasáhlo E.T.Setona na citlivém místě, ale protože byl matce naprosto oddán, souhlasil a do matčiny smrti v roce 1897 používal pseudonym Seton-Thompson. O formě zákonného jména nebyly pochybnosti, ale tolik spisů vyšlo s druhým jménem, že považoval za vhodné tuto záležitost vysvětlit u soudu. 28. listopadu 1901 Nejvyšší soud v New Yorku tuto otázku rozhodl: Seton-Thompson byl pseudonym, rodné jméno bylo Seton.

Kromě občanského jména přijal E.T.Seton i přezdívku Black Wolf – Černý vlk. Ta je všeobecně známá, téměř neznámá však zůstává Setonova druhá, evropská přezdívka – Vlk Thompson. Právě podle této přezdívky je pojmenovaný náš dětský oddíl Thompsonovi vlci. Navíc pro mnohé woodcraftery zůstává Seton – Černý vlk prostě Náčelníkem. Takto a jedině takto ho oslovovala i jeho druhá manželka, Julie Moses Buttree.

Setonovo mládí

Jak už jsem se zmínil, E.T.Seton se narodil 14.8.1860 v South Shields, anglickém přístavním městě se čtyřiceti tisíci obyvateli. Narodil se jako jedenácté ze čtrnácti dětí, přičemž v tomto počtu byla jediná dívka a jinak samí chlapci. Dívka navíc brzy zemřela a tak spolu vyrůstali pouze bratři. Okna rodinného domu jim skýtala pohled nejenom na přístav, ale také na okolní krajinu, žádný z Ernestových bratrů však nejevil sebemenší zájem o život kypící ve volné přírodě, který naopak malého Ernesta velice zajímal. Ernest však nebydlel v Anglii příliš dlouho. Už ve svých necelých šesti letech, v létě 1866, se přestěhoval společně s celou rodinou do Lindsay ve státě Ontario v Kanadě, a to po sérii ztrát způsobených neúspěšným podnikáním otce s obchodním loďstvem. V Kanadě se otec pokoušel podnikat jako farmář. Všichni včetně starší sestřenice bydleli zpočátku asi 5 kilometrů za městem ve srubu s jedinou obytnou místností, později si postavili nový dvoupatrový dům o jedenácti místnostech. Pro mladého Ernesta bylo prostředí panenských lesů školou zálesáctví, v níž se naučil zacházet se sekerou a později i s puškou, zažil zde i svůj první táborový oheň. Začal rozumět zvířecím obyvatelům divočiny, nejvíce ho okouzlovali ptáci. Na základě zde prožitého zážitku napsal později svoji první báseň, oslavnou báseň na statečného ptáka tyrana královského, a to byl vlastně začátek a základ jeho spisovatelské činnosti. Mladý Seton velice prahl po poznání volného života v divoké přírodě a kromě svých pozorování a zkušeností jiných využil k uspokojení této potřeby i návštěvy nevelké sbírky vycpaných ptáků u obchodníka ve městě.

Rodina Setonových mezi sousedy příliš dobře nezapadla. Otec a matka se původem a vzděláním od sousedů příliš odlišovali a nebyli pro drsné zálesáky nijak přitažliví, starší bratři se však brzy přizpůsobili a osvojili si zálesácké způsoby i mluvu prostředí. E.T.Seton to později popsal v knize Dva malí divoši, která u nás vyšla pod názvem Dva divoši.

Pobyt v divočině trval necelé čtyři roky. Farmaření nebylo příliš úspěšné, práce byla velmi tvrdá a starší bratři postupně odcházeli do světa, až nakonec 12.4.1870 Setonova rodina přesídlila do Toronta. V nové škole v chudé čtvrti města při bitkách se žáky neurvalého chování, z nichž někteří už prošli vězením, poznal Ernest cenu nože a naučil se s ním zacházet. Z četných rvaček si odnesl nejenom cenné zkušenosti, schopnost spoléhat se na sebe a ovládat se, ale i řadu jizev na obličeji, několikrát byl dokonce zbit až do bezvědomí. Přitom ale počet vítězství a porážek byl zhruba stejný.

V jedenácti letech se Ernest pustil úspěšně do výroby dřevorytů, zkusil tisknout dokonce i svůj časopis; takto získané zkušenosti mu pomohly v pozdějších letech při zhotovování dřevorytů pro své odborné dílo. Současně si pomocí hry s kuličkami, vyřezáváním košíčků nebo opiček z broskvových pecek, výrobou zábavných dřevěných tabulek, chytáním lučních kobylek a další činností vydělal peníze, postačující k zakoupení páru králíků a jejich nutné potravy. Tito králíci se stali počátkem jeho zoologické zahrady.

Ernest přestoupil na jinou školu a během jednoho roku se stal jejím nejlepším žákem. Ve svých čtrnácti letech získal dvouleté stipendium na vyšší stupeň střední školy, byl na tuto školu náležitě zapsán a přitom pevně rozhodnut dosáhnout zde dalšího stipendia a dostat se tak na Torontskou univerzitu. Vracel se i k přírodě, kterou nacházel jak ve městě, tak na jezeře Ontario a v přilehlých mokřadech. Ve třinácti letech Ernest prodal párek králíků, všechny kuličky a deseticentové romány, sbíral hmyz a pracoval, kdykoliv se naskytla příležitost, a za obdržené peníze si koupil novou a velice propagovanou knihu Ptáci Kanady od A.M.Rosse. Postupně v ní odkrýval nedostatky, opravoval a doplňoval ji, až po třech nebo čtyřech letech zjistil, že kniha je prakticky bezcenná. Svými poznámkami si však Ernest postupně vytvořil, kromě jiného, svůj vlastní Klíč dravců a sov, který se stal prvním zárodkem plánu, z něhož později vznikl Klíč ptáků Kanady. Stále usilovně studoval, ale vypjatým studijním úsilím přečerpával svoje fyzické síly a dostal se tak do vážných zdravotních problémů. Navíc strádal i téměř fanatickým náboženským vyznáním své matky, tedy osoby sobě nejbližší. Rád by o nedělích uskutečňoval výpravy do přírody, místo toho ale prožíval společně se svými bratry náboženská muka. Únavně monotónní nedělní program začínal četbou Bible, pokračoval odříkáváním modliteb ještě v posteli a dlouhým modlením před snídaní a pokračoval podobným způsobem celý den. V devět hodin večer přišly děti domů z kostela a následovala četba Bible. Potom po dlouhé otcově modlitbě se unavené a ospalé děti odebraly spát, přičemž těsně před spaním se jim dostalo čtení další kapitoly z Bible. Seton na tyto dětské neděle vzpomíná takto: “ … já jsem neměl rád den Sabbathu … Cítil jsem potřebu býti mezi divokými věcmi lesa; měl jsem raději ptáky a květiny než kostely a katechizm!“

Seton píše, že vzrušení, které pociťoval při pohledu na Indiána v obchodě s doutníky, bylo něco víc než pouhé čeření vlnek na hladině – rozechvělo to v něm něco hluboce uloženého. Je pravda, že v té době napsal indiánskou hru, ve které Indián, ačkoliv ničema, skončil jako vítěz. Tuto hru hrál Ernest a jeho kamarádi pro děti i dospělé diváky, a vybírali od nich vstupné v podobě odznáčků.

Už v těchto školních letech se projevila Setonova vloha pro organizování skupiny chlapců ke společným romantickým hrám. Chtěl vytvořit svazek v podobě indiánského kmene, ostatní chlapci byli spíše pro bandu loupežníků nebo pirátů, nakonec tedy vytvořili družinu Robina Hooda. Ernest tuto družinu vedl a měl v úmyslu později kamarádům odhalit indiánskou chýši, kterou si postavil na břehu řeky, nakonec ale raději vykopal podzemní prostor v písčité půdě pod rodičovským domem. Vzhledem k následnému poklesu jedné strany domu byl tento podzemní úkryt objeven a družina Robina Hooda se rozpadla.

Ernest konal osamělé sobotní výpravy za město. Pomocí jednoduchých nástrojů si ve svých čtrnácti letech postavil v nedotčené pustině srub. Zde byl šťastný, představoval si, že je Robinson Crusoe a rodina švýcarských Robinsonů dohromady, současně si hrál na Indiány a běhal zde nahý, jenom v botách, aby se opálil a byl hnědý jako oni. Ze staré ovčí kůže si vyrobil pár mokasínů. Šťastné chvíle skončily, když sem jednou po zvlášť krutém domácím výprasku utekl a našel zde tři cizí tuláky. Ti srub nějakou dobu užívali a pak ho rozbili, což byla pro Ernesta nepříjemná a velice krutá zkušenost.

Roku 1875 matka dojednala Ernestovi pobyt na jejich někdejší farmě, v rodině Blackwellových. Tito majitelé původní Setonovy farmy se dopracovali úspěchu tam, kde Setonovi neuspěli. U nich byl Ernest poprvé mimo domov a odloučený od matky, stesk ale překonal a brzy se zde cítil šťastný. Během pobytu na farmě zlepšil svůj zdravotní stav, pookřál a zesílil. Blackwellovi byli bodří a laskaví a měli šest dětí Ernestova věku, s nimiž si mladý Seton hrál na Indiány. Seton si vyrobil luky a šípy, postavil své první týpí a také hráz rybníka a naučil se zde mnohému z toho, co později popsal v knize Dva divoši. Rodinu Blackwellových si tak oblíbil, že se chtěl stát jejím členem. V následujících letech se sem vracel každé léto.

V patnácti letech byl Ernest tělesně málo vyvinutý a nevážil ani 50 kg. Uvažoval o útěku z domova, po ztrátě srubu a zhoršení vztahů v rodině pomyslel dokonce i na sebevraždu. Vždy a za všech okolností však vykonával nějakou činnost, především se upnul na studium ve škole. Myslel na univerzitu a soustředil se na zkoušky, aby dostal stipendium. Během zkoušek se však zhroutil v horečkách se zachvácenými plícemi a tím jeho školní učení skončilo. Zápasil o přežití. Za pomoci matky se vyléčil a dosáhl i toho, že mu otec povolil používání pušky, ovšem s těžkou podmínkou, že si koupí pušku za vlastní peníze. Ve věku patnácti a půl roku tak Ernest dostal povolení mít pušku, pušku, jakou mnozí jeho vrstevníci měli již dříve. Opět strávil příjemné chvíle u Blackwellových, toulával se tam za ptáky a používal přitom pušku pana Blackwella. Zajímavým a velice nepříjemným zpestřením byla několikatýdenní zimnice, kterou prodělal společně se všemi sousedy na farmě Larryho Whittyho asi 40 km severně od Lindsay při svém zdejším pobytu v létě 1876.

Ernestův autoritativní a skoupý otec rozhodl, že povolání přírodovědce nemá perspektivu, a určil mu dráhu malíře. Ernest vždycky toužil stát se přírodovědcem a považoval za svoje poslání stát se prorokem života v přírodě. Být přírodovědcem bylo jeho první volbou, stát se umělcem druhou. Otcem určená dráha umělce mu tedy nebyla příliš nepříjemná, mohl zúročit svůj talent. Činnosti přírodovědce se však nikdy nevzdal, vykonával ji ovšem bez otcova souhlasu a podpory.

Ernest vstoupil na dva roky do bezplatných služeb jako do učení k místnímu úspěšnému a dobře placenému malíři, který však pouze vyráběl na objednávku portréty podle fotografií, a to vždy se stejným pozadím, se stejným osvětlením, se stále týmiž schematickými tóny pleti. Mladý Seton si zde všechno osvojil během prvních tří měsíců a protože více o takovouto pokleslou rutinu nestál, navštěvoval večerní hodiny ontarijské školy umění. To byla v té době snad nejlepší umělecká škola v Kanadě. Ve zkouškách byl první a získal zlatou medaili, otec pak následně souhlasil se studijní cestou do Londýna. 12.června 1879 tak Seton vyplouvá přes Montreal do Anglie. Tento okamžik Seton považuje za konec svého dětství, doby, kterou s odstupem času viděl jako dobu malých trampot a malých radostí, potlačovaných pudů a spontánních snah, neporozumění ze strany dospělých, žádných velkých závažných starostí a žádného hlubokého štěstí pravého života

Šťastné období

Devatenáctiletý Ernest se ocitl v Londýně, poprvé odkázán sám na sebe v cizím světě, poprvé bez sledování a příkazů svého otce. Po prvních neúspěších uspěl v prosinci 1880 v malířské soutěži Královské akademie, získal sedmileté stipendium na Malířské a sochařské škole Královské akademie a získal tím, kromě jiného, i volný vstup do londýnské zoologické zahrady. Tam potom trávil celé týdny kreslením zvířat. Usiloval také o možnost vstupu do knihovny Britského muzea. Když se dozvěděl, že čtenářský průkaz je možné získat až v jedenadvaceti letech, napsal dopisy členům kuratoria, kteří jediní měli moc udělit výjimku devatenáctiletému. Přestože členy kuratoria byly osoby vysoce postavené, jako princ waleský a arcibiskup canterburský, Ernest se od nich dočkal nejenom vlídné odpovědi, ale také doživotní členské legitimace Společnosti muzea. A tak kromě malířství studoval i přírodovědu.

Seton z domova získal pouze menší finanční pomoc, něco málo si přivydělal, většinu získaných peněz však utratil za umělecké potřeby a knihy na úkor obživy a ošacení a byl proto vždycky špatně oblečený a hladový. To byl jeden z důvodů, proč ho tato londýnská léta, léta plná poznávání, odříkání a tvrdého studia, brzy přivedla do stavu velikého vyčerpání. Dosáhl nicméně jistých úspěchů, v červnu 1881 byly jeho kresby černých lysek a mladého hýla vystaveny v Dudleyově galerii, a to znamenalo Setonovo první vystoupení na veřejnosti. Seton se v Londýně uchytil jako ilustrátor a byl již téměř rozhodnut celý život zůstat v tomto městě, měl však vidění a v létě 1881 naléhavý hlas zrušil jeho rozhodnutí zůstat v Londýně a posílal ho zpátky na pláně Kanady a do New Yorku. Když ještě k tomu dostal dopis od matky, která mu vzhledem k jeho nemoci nařizovala okamžitý návrat, opustil 26.10.1881 Evropu a za nejlevnější jízdné se na dobytkářské lodi mezi tuláky, uprchlými trestanci a zběhlými vojáky vrátil přes Montreal do Toronta. Byl nemocný, slabý a bledý. Doma v Torontu se dal zdravotně do pořádku a začal provádět přírodovědecké výzkumy krajiny kolem Toronta. Jedním z mezníků Setonova přírodovědeckého života byl 18. listopad 1881, kdy zastřelil svého prvního dravce, dřemlíka, změřil ho, popsal, vyvrhl, stáhl kožku, pečlivě prostudoval a sepsal celou stať o získaném výsledku. Brzy si však Ernesta zavolal otec a vyložil mu, že v jedenadvaceti letech je již dospělý, musí se starat sám o sebe a nemůže být spolubydlícím v otcovském domě. Navíc po Ernestovi požadoval splacení částky 538 dolarů a 50 centů, kterou vynaložil na syna od jeho narození, a k tomu šestiprocentní roční úrok počínaje dnem této rozmluvy. E.T.Seton, jedenadvacetiletý mladík bez peněz, bez životních vyhlídek a s podlomeným zdravím, byl dluhem a vykázáním z domu hluboce otřesen, ale dluh otci později splatil.

Seton 16. března 1882 odjel na Západ, do Manitoby. Přivezl si sebou drůbež, která se stala základem jeho hospodářství. Zde hospodařil, lovil, prováděl přírodovědecká pozorování, psal deníky těchto pozorování a také odborné spisy, které publikoval. V tomto roce se stal úředním přírodovědcem Manitoby, o deset let později byl za své zásluhy o zdejší přírodu jmenován dokonce doživotním státním přírodovědcem Manitoby. Důležitým osobním momentem byla operace tříselné kýly, kterou si způsobil ještě v Torontu v tělocvičně, kterou nově otevřela YMCA v roce 1876. Seton si kýlu kvůli špatnému zdravotnímu stavu nemohl nechat operovat již dříve, až teprve nyní, v březnu 1883, operaci úspěšně provedl jeden z nejlepších chirurgů v Chicagu. To ze Setona sňalo jeho tíseň a komplexy. Kýla totiž Setona oloupila nejenom o svobodu pohybu, ale především o pocit dokonalého zdraví, mužnosti a mládí, podobně jako šilhavost, doprovázející Setona v dětství.

Po dlouhém hledání si E.T.Seton vykolíkoval pozemek pro usedlost a zajistil si k němu předkupní právo, nevěřil však, že je mu souzeno farmařit. Už v listopadu 1883 odjel do New Yorku a našel si tam práci ve vydavatelství litografií. Po večerech psal povídky o zvířatech a zjistil, že je může uplatnit v časopisech tak rychle, jak jen rychle je stačí psát. Po zjištění, že ho štětec a pero již uživí, odešel ze svého zaměstnání, poplatil dluhy a 14.4.1884 odjel k dr. C.H.Merriamovi, který byl tajemníkem Amerického ornitologického svazu. Přesvědčil ho o svých ilustrátorských schopnostech a dostal hned objednávku na padesát kreseb zvířat za vysoký honorář. Pak odjel k matce do Toronta, uvedl se přednáškou o životě kura dlouhoocasého v místní Přírodovědecké společnosti a stal se jejím členem. Byl jmenován na místo přírodovědce pro výpravu na výzkum Hudsonova zálivu, výpravy se však nezúčastnil, protože se nedokázal včas dopravit k odplutí lodi.

Rok 1884 byl pro Setona zlatou dobou, dobou, kdy překypoval zdravím, silou a elánem. V červnu se vypravil s bratrem a přáteli k řece Assiniboine a na svém záboru postavili srub, pak ale odjeli na sever do země Indiánů a Ernest se už nikdy nevrátil. Cestou na sever se spřátelili s Indiánem Chitou z kmene Cree. Nebylo to první Setonovo setkání s Indiány, setkal se s nimi už dříve, a to v doprovodu svých přátel před cestou do New Yorku. Další setkání se uskutečnilo později v roce 1884, když se u jezera nedaleko Carberry na úpatí Sand Hills Seton setkal s Indiánem ideálního charakteru, nižším náčelníkem kmene Cree jménem Chaska. Společně s ním Seton lovil jeleny, naučil se od něho mnohé lovecké praktiky indiánské lesní moudrosti a později, na památku vzájemného přátelství, pojmenoval zmíněné jezero u Carberry právě Chaskovým jménem. Seton se ale s Indiány setkával celý život, když křížem krážem cestoval po severoamerickém kontinentě. Stihnul ještě poznat bezpočet vynikajících osobností Lakotů, Šajenů, Černonožců, Arapahů a jiných národů, ale setkával se též s Indiány, kteří přijali bělošský způsob života a s ním i jeho neřesti. Původní Indián byl největší znalec lesní moudrosti a pro Setona představoval vzor symbolizující volnost, spravedlnost, dovednost, odvahu a lásku. Seton byl odhodlaným zastáncem Indiánů; jejich znalosti, zkušenosti, charakterové vlastnosti a duchovní hodnoty si vysoko cenil a ve svém životě je neustále propagoval.

Seton se trápil tím, že dosud neulovil žádnou vysokou zvěř. Nyní se mu po devatenácti dnech plahočení podařilo skolit nádherného losa, ale uspokojení z vítězství záhy zatlačily výčitky svědomí a následně si slíbil, že už nikdy nenamíří zbraň na žádné velké zvíře, kterému hrozí vyhubení. 31.ledna 1885 se E.T.Seton vrátil domů do Toronta, aby připravil pro knižní vydání své Ptáky Manitoby, práce mu však narůstala a její konec byl v nedohlednu. Protože otec naléhal, aby se osamostatnil, vzal svůj rukopis a v září odjel do New Yorku. Jako existenční základ měl s sebou skříňku s barvami, skicák a svou odvahu. Začal chodit do zvěřince v Central Parku. Nakreslil tam mladou mulu, obrázek byl příznivě přijat a Seton díky tomu dostal objednávku na tisíc kreseb pro naučný slovník Century Dictionary po pěti dolarech za kus. Seznámil se s některými význačnými přírodovědci a kromě jiného uveřejnil patnáctistránkovou brožurku O savcích Manitoby.

V říjnu 1886 E.T.Seton cestoval na plachetnici po Velkých jezerech a poté cestoval, lovil a prováděl pozorování v okolí Carberry. Koncem listopadu zde zažil neradostné dobrodružství, když ho za hlubokého sněhu a teploty -18°C překvapila prudká bolest v pravém koleni. Byl sám, zatnul proto zuby a bez cizí pomoci se dobelhal domů na vzdálenost asi 8 km. Tato cesta mu trvala tři hodiny. Oproti původní diagnóze místního lékaře o namoženém svalu zjistil po několika letech odborník, že se jedná o akutní revmatizmus. Seton, do té doby tak hrdý na to, že je neúnavný a ze všech přátel nejrychlejší chodec, skončil po této nepříjemnosti s dalekými pěšími túrami. Po dvaceti letech pravidelného léčení bolesti ustaly, ale už nikdy nebyl zdatným chodcem, na delší cesty musel cestovat jen koňmo nebo kánoí. Ernest Thompson Seton uvedenou příhodu považoval za konec svých nejšťastnějších dnů.

V roce 1887 se Seton setkal s ornitologem F.M.Chapmanem a sblížil se s ním pro příštích padesát let. Ilustroval mu pak ornitologického průvodce Rukověť ptactva Ameriky a později, ještě raději, jeho Život ptactva. Společně pak podnikli i mnoho výprav za studiem ptáků.

Manželství

E.T.Seton se v květnu 1887 stal správcem bratrova letoviska u jezera Ontario. Měl zde svůj atelier a v okolních lesích se setkával se zvířecími hrdiny, jejichž životní příběhy se staly základem některých jeho povídek, přesto však cítil, že to není ten pravý svět. Setonův odchod byl urychlen obchodní krizí, při níž bratr byl nucen pozemek prodat. E.T.Seton tento pozemek navštívil naposledy 21.dubna 1890, poté prodal svoji nemovitost v Torontu a ze získaných 1800 dolarů splatil otci 450 dolarů jako zbytek dluhu za výchovu a vzdělání, načež odplul do Londýna. Sem přijel 11.června 1890, ale později odcestoval do Paříže, aby se zdokonalil v malbě. V zoologické zahradě po měsíci pilné práce namaloval obraz Spící vlk, vysoko oceněný výstavní komisí Velkého uměleckého salónu, ale další, větší a náročnější obraz, zachycující smečku vlků hodující na ostatcích člověka a dopravený 20.3.1892 do Salónu, příznivě přijat nebyl a výstavní komisí byl zamítnut. Jedním z důvodů byla skutečnost, že na radu přítele E.T.Seton změnil název obrazu z Triumfu vlků na Marné čekání a tím přenesl zájem diváků z vítězné vlčí smečky na pozůstalé, marně čekající na návrat mrtvého. Později toto dílo přeplulo Atlantik, Seton ho vystavil v otcově pracovně, ale nakonec na nátlak veřejnosti bylo vystaveno v centru Toronta. Zde vyvolalo protichůdné reakce návštěvníků. Jedna z indiánských návštěvnic uchopila Setona za ruce a řekla: „Vím, že jsme spolu příbuzní. Jsem z kmene Vlků a poznávám z obrazu, že ve vás přebývá duše vlka v lidské podobě. Jsme osudem spjati, abychom společně pracovali.“ Tak začalo přátelství, trvající až do smrti Indiánky v roce 1913. Mezitím byl v červnu 1893 obraz vystaven na Světové výstavě v Chicagu, opět na žádost mediální veřejnosti, a získal si tam uznání publika. Další obraz s námětem vlků (Štvanice) vytvořil Seton počátkem roku 1895, odborníky byl vysoce oceněn, ale komise Salónu jej opět odmítla. Přijala nicméně šest předběžných studií.

17.října 1893 odjel Seton z Toronta do Claytonu v Novém Mexiku, aby lovil vlky řádící na tamních dobytčích farmách. Při lovech vlků používal různé lovecké praktiky a úskoky včetně jedovatých návnad. Později popsal kruté účinky jedovatého strychninu a zařekl se, že jedovaté návnady už nikdy používat nebude. Co opravňuje člověka, aby uvalil tak strašné utrpení na jiné bytosti jen proto, že trochu poškozují jeho hmotné zájmy? „Není to správné. Je to hrozné, strašné, přímo ďábelské!“, napsal Seton. Historii jednoho z úspěšných lovů na vůdce vlčí smečky později znamenitě popsal v povídce Lobo, král vlků.

Seton si při pobytu v Novém Mexiku také léčil zanícený a mučivě pálící zrak, vyčerpaný kresbami. Prožil zde drsné období svého života, života osamělého, ale i společenského lovce v divokém kraji dobytkářů, plném dobrodružství a střílení nejenom po zvířatech. Clayton opustil 5.února 1894, když mu hrozilo uvěznění kvůli nevědomému vytvoření cejchovací protiznačky, sloužící ke krádežím dobytka.

V roce 1894 se E.T.Seton ještě jednou vrátil do Francie. Zde se na základě společných intelektuálních zájmů sblížil s Grace Gallatinovou a 1.června 1896, už zpátky v New Yorku, s ní uzavřel sňatek. Ernest byl bez peněz, zatímco Grace jimi oplývala, on byl v oblékání skromný až nedbalý, zatímco ona se honosně strojila, on dával přednost životu v divoké přírodě, zatímco ona milovala společnost a městský život, přesto se vzali a doufali ve vhodný kompromis. Grace byla literátka, která ráda organizovala společenská setkání a byla dokonce předsedkyní několika klubů, na druhé straně ale výborně střílela z pušky, neztrácela rozvahu v žádné situaci a často chodila lesem daleko před svými průvodci. Podnikala cesty při shromažďování materiálu pro své knihy, ty byly úspěšné a dělaly jí čest. Napsala asi sedm cestopisů, které měly dobrý ohlas. Byla to emancipovaná, svébytná žena, která si dělala svoje a nezajímalo ji, co si myslí okolí. Ostatně takový byl i Seton. Ten měl ve zvyku dvakrát do roka se toulat divočinou a prožít v ní polovinu roku. Kromě toho absolvoval každou zimu dlouhé přednáškové cesty, a to sám bez doprovodu manželky, takže rodinným pojítkem byla hlavně jejich dcera Ann. Po první světové válce se manželé setkávali už jenom vzácně a tak, když byla Ann dospělá a zajištěná, dohodli se na rozchodu. Seton požádal o rozvod hned počátkem 30.let, úředně rozveden byl ale až v roce 1935. Ještě předtím však, na radu právníka, dovedl do konce v minulosti několikrát započatý, ale z různých důvodů vždy přerušený proces získání amerického občanství. To získal 6. listopadu 1931. Zdá se to neuvěřitelné, ale Seton získal americké občanství až 48 let poté, co se v USA natrvalo usadil.

Je vhodné podotknout, že Grace měla velký vliv na Setonovy knihy co se vzhledu týče. Typická úprava Setonových knih, s pérovými kresbami na okraji textu, byla jejím nápadem. Několik let po svatbě pracovali tedy Ernest a Grace spolu jako jeden tým, Grace vymýšlela úpravu knih a Ernest knihy podle návrhu ilustroval, a to jak knihy svoje, tak i knihy Grace. A co se dcery Ann týče, ta později vzpomínala na své dětství a své rodiče se smíšenými pocity. Protože rodiče byli stále zaměstnáni a často mimo domov, starali se o dceru většinou vychovatelky, z čehož byla Ann někdy zahořklá. Také se mnohdy nudila, když při často přijímaných návštěvách musela způsobně sedět u stolu a už posté poslouchat otce, jak vypráví stále stejnou historku, přičemž mladé Ann nedovolil odejít. Se Setonem totiž nebylo jednoduché žít, byl dost egocentrický, stejně jako jeho žena Grace. Přesto Ann vzpomínala na své rodiče s citem a dokonce i dlouho po Setonově smrti stále těžce nesla skutečnost, že se její rodiče rozvedli, E.T.Seton se pak hned oženil se svou sekretářkou a později adoptoval Dee, jak se o tom zmíním později. Ostatně zraňující to bylo i pro Grace. Rodinným problémům se prostě vyhnout nedá. Na druhou stranu je nutno říci, že Seton, ač vzdálen, nepřestal se nikdy zajímat o svou dceru Ann a vnoučata, stejně jako o své početné synovce a neteře. Podle možností je podporoval, byl s nimi v čilé korespondenci a těšil se z jejich úspěchů.

Vrátím se zpátky ze vzpomínek potomků k realitě. E.T.Seton, který do té doby publikoval své povídky o zvířatech v časopisech, je začal vydávat v knižní podobě. Aby svým knížkám zajistil odbyt, začal je propagovat přednáškami o různých příhodách v povídkách líčených, přičemž využíval svého hereckého talentu. Zvláštní úspěch měl při napodobování hlasů zvířat. O svých velmi populárních a dobře placených přednáškách napsal: „Objevil jsem poněkud nečekaný zdroj příjmů; s pravým skotským instinktem jsem spěchal, abych ho rozvinul.“ Seton tak absolvoval až deset přednášek týdně. Dosáhl tím i úspěchu autorského a po dlouhý čas měl postaráno o nakladatelský odbyt. Myslel přitom i na zadní kolečka a shromáždil docela slušné jmění.

Setonovy povídky představují zvířata podle jejich skutečného života a způsobu myšlení a tvoří tím moderní školu literární tvorby o zvířatech. Dříve existovalo sice mnoho povídek s podobným námětem, ale zvířata v nich nebyla popsána podle skutečnosti, byly to jen do zvířecí kůže převlečené lidské bytosti, žijící, myslící a mluvící jako lidé. Nejednalo se tedy o realistické povídky, ale o pohádky či alegorie. Nejranější realistickou povídkou byla tedy pravděpodobně Setonova poéma O ptáku královském, soukromě rozšířená mezi jeho přáteli v roce 1880. Z dalších významnějších Setonových povídek následovaly Americká sojka (1882), Sysel páskovaný (1883), Kur prériový (1883), Cvrčala (1884), Po jelení stopě (1886), Seznam neúspěchů (1887), Bubeník na sněžnicích (1887), Skřivánčí píseň (1888), Strnad zpěvný (1888), Stopa ve sněhu (1888), Noci s mývaly (1888), Pravdivý příběh šedého králíčka (1890), Velký jelen, kterého jsem nezastřelil (1891), Proč sýkorka jednou do roka třeští (1893), Lobo, král vlků (1894) a další. Ze Setonových knih té doby je nutné připomenout alespoň Děti pustin, Život grizzlyho, Zvířata hrdinové, Za sandhillským jelenem, Z lesní říše a Medvěd monarcha.

E.T.Seton považoval za svůj literární idol Johna Burroughse, významnou osobnost americké literatury. Byl šokován, když v roce 1904 jeho idol, na literárním nebi zářící Burroughs, proti němu a proti jednomu z jeho stoupenců vystoupil na šesti stranách měsíčníku The Atlantic Monthly, přičemž Setona označil za podvodníka, padělatele a falešného přírodovědce. E.T.Seton na tento útok nijak neodpověděl a vyčkal na vhodnější příležitost. Při jednom z banketů pro spisovatele se během volnější zábavy Seton Burroughse ptal, zda pracoval někdy na speciální studii o vlcích, byl na lovu vlků, fotografoval nebo kreslil je v zoo, stahoval kůži z vlka nebo ho pitval, zda byl v krajině, kde vlci žijí a zda vůbec viděl někdy divokého vlka. Když dostal pokaždé zápornou odpověď, zeptal se: „A podle jaké logiky můžete tedy soudit mne, který všechno to dělal stokrát?“ Důsledkem rozhovoru byla Burroughsova veřejná omluva v tomtéž měsíčníku, v níž mimo jiné stálo: „Existují někteří přírodovědci vědecky suší, někteří sentimentální, jiní senzační a jen málokteří jsou opravdu na výši. Thompson Seton jako umělec a vypravěč se v tomto ohledu řadí k těm nejlepším; je vskutku skvělý.“ Později Burroughs navštívil Setona a viděl jeho knihovnu o 5000 svazcích, sbírku 2000 vlastních fotografií zvířat, muzeum s 1000 kůžemi savců a 2000 kožkami ptáků, vlastnoručně získaných a zpracovaných, 1000 kreseb ptáků a savců a 30 silných svazků deníků z cest. Nedlouho poté se oba dva spojili a vykonali důležitý čin v oblasti legislativy, když přesvědčili ke změně názoru dva zatvrzelé senátory, původně blokující přijetí důležitého zákona na ochranu stěhovavých ptáků.

Seton během svého života pozoroval dramatické proměny amerického kontinentu s úbytkem zvěře, mizející kulturou původních obyvatel a počínající nadvládou byznysu. Svedl nerovný boj ve snaze paralyzovat svou spisovatelskou a přednáškovou činností postup surového materializmu. Svou autoritou pomohl prosadit v americkém Senátu některé zákony na ochranu přírody a v prvních letech minulého století vykonal několikrát roli prostředníka mezi kanadskou a americkou vládou ohledně spolupráce týkající se národních parků. Byl autorem projektu na zřízení útočiště pro divokou zvěř, který také sám na svém pozemku realizoval. Jeho volání a varování však zaniklo v lesku hospodářského růstu Ameriky v druhé polovině třicátých let a v letech čtyřicátých.

V roce 1930, tedy ve věku 70 let, opouští E.T.Seton rušné východní pobřeží USA a stěhuje se ze svého zimního bytu v New Yorku a letního sídla v Greenwichi ve státě Connecticutu do malebné a teplotně příznivější krajiny Jihozápadu, mezi poslední autentické Indiány ve Spojených státech – Pueblany. Důvodem byla skutečnost, že Seton byl znechucen jak neosobním prostředím zakouřených velkoměst, tak i materialistickým způsobem života, který zcela ovládl východ USA a postupně zachvacoval celou Ameriku. Kromě toho situace ve Woodcraft League – Americké Lize lesní moudrosti, kde laxní a nehierarchický přístup vedl k odtržení a osamostatnění západních kmenů, vyžadovala upevnění pozice ústředí včetně vybudování nového centra. Ani původní centrum v New Yorku, ani pozdější na Setonově usedlosti v Greenwichi prostorově nevyhovovalo požadavkům na školící středisko pro vůdce. Mohu při této příležitosti poněkud předběhnout čas a sdělit, že Americká Liga lesní moudrosti v padesátých letech zanikla a vyznavači lesní moudrosti jsou v USA nyní soustředěni v organizaci Woodcraft Rangers.

Nové místo si po předcházejícím dlouhém hledání v letech 1927-29 Seton vybral v předhůří Skalistých hor, asi deset kilometrů jižně od Santa Fe. V samotném Santa Fe byla tehdy jedna ze slavných uměleckých kolonií, tvořených umělci a intelektuály, taktéž znechucených konzumní horečkou. Seton tedy prodává svou usedlost De Winton v Greenwichi – s výjimkou domu, kde žije jeho manželka Grace – a v únoru 1930 zakupuje asi deset čtverečních kilometrů vyhlédnutých pozemků. Sem se definitivně stěhuje i se svou sekretářkou Julií Moses Buttree, ve funkci generálního údržbáře je doprovází Juliin manžel Ted Buttree. Setonovým záměrem bylo postavit na novém místě nejenom obytný dům pro zbytek svého života, ale především vybudovat centrum pro výuku indiánské a lesní moudrosti: výukové, ubytovací a sněmovní prostory, vesnici pro zaměstnance a lektory, několik tábořišť, malou zoologickou zahradu, knihovnu a dokonce i dětskou nemocnici. Přestože ne všechno se podařilo uskutečnit, hlavní cíl byl brzy splněn. Nutno však podotknout, že vzhledem k ceně kurzů a veliké vzdálenosti od hlavních oblastí woodcrafterského hnutí zde woodcrafteři tvořili menšinu, živým a účinným centrem amerického woodcraftu se toto místo nestalo. Na druhou stranu se zde vzdělávali mnohdy i pracovníci různých státních institucí, a někdy dokonce i děti indiánských rodičů, kteří chtěli své potomky navrátit zpět ke svým kořenům. Do roku 1934 zde byl vydáván časopis Americké Ligy lesní moudrosti Totem Board (poté bylo jeho vydávání zastaveno z finančních důvodů) a do Setonovy smrti zde sídlilo ústředí Ligy.

Julie M.Buttree se stala spoluzakladatelkou a hospodyní tohoto nového Setonova sídla, postaveného z vepřovic a dřeva podle Setonova vlastního projektu, inspirovaného starou španělskou a pueblanskou architekturou. Tento velký dům se nazývá Seton Castle – Setonův hrad, protože je neobyčejně rozlehlý a členitý, navíc vybudovaný ve svahu. Postupně byl přistavován a dnes má asi čtyřicet místností ve čtyřech podlažích. Společně s několika blízkými domy tvoří Seton Village – Setonovu vesnici. Dnes je to součást jihovýchodního předměstí Santa Fe. Mohu při této příležitosti opět poněkud předběhnout čas a prozradit, že zde po Setonově smrti žila jeho manželka Julie s dcerou Dee. V poslední době zde bydlela paní Dee Seton Barber s rodinou a vzhledem k její woodcrafterské aktivitě bylo toto místo nejen památníkem E.T.Setona – Černého vlka, ale též pomyslným centrem světového woodcraftu, a to i přesto, že se jednalo o obytný dům a nikoliv o muzeum, nikoliv o poutní místo. Podle mně dostupných informací z února 1999 byl Setonův hrad včetně Setonových věcí a pozemku 0,16 km2 na prodej, a to za cenu 500 000 dolarů. Nedávno však bylo vybudováno speciální Setonovo muzeum v městečku Cimarron, něco přes 100 mil severně od Santa Fe. V červenci 1992 bylo navíc otevřeno Setonovo centrum v Carberry, tedy v oblasti, kde Seton kdysi prožil své zlaté dny. Toto manitobské centrum nemá být jen památníkem a výstavní síní, ale také střediskem pro výzkum života a díla E.T.Setona, střediskem pro udržování a šíření jeho odkazu.

Seton se s Julií M. Buttree poprvé setkal v roce 1918 a sblížil se s ní při práci na svém čtyřsvazkovém díle Lives of Game Animals – Životy lovné zvěře, zamýšleném jako odpověď kritikům, kteří zpochybňovali jeho přírodovědecké kvality. Tato dodnes nepřekonaná práce o lovné zvěři Severní Ameriky vycházela v letech 1925-28. Jedná se o striktní vědecké dílo dodnes ceněné v amerických přírodopisných kruzích, podobně jako Setonem již dříve vydaná vědecká díla Umělecká anatomie zvířat (1894) a Životy severských zvířat (1909). Seton s Julií byli dobře spolupracujícím týmem při přednáškových turné, propagujících woodcraft, Indiány a Setonovy knihy. Julie na těchto turné doprovázela Setona od roku 1929 a svými indiánskými zpěvy a tanci v indiánských kostýmech zajímavým způsobem oživovala přednášky. Napsala také řadu knih o Indiánech, z nichž Rytmus rudého muže o indiánských tradičních tancích byl úřadem pro indiánské záležitosti doporučen Indiánům jako studijní text. Z dalších jejich knih můžeme jmenovat například knihy Puls puebla, Umění amerických Indiánů, Kniha indiánského oblečení apod.

V září 1934 se Julie Buttree rozvedla, její manžel Ted byl ale na ní tak citově vázán, že ač se později oženil, zůstal až do své smrti v Seton Village, aby mohl být Julii nablízku. Setonovo manželství s Grace bylo rozvedeno 22.1.1935 a den nato byl Seton s Julií oddán malým soukromým obřadem v texaském El Pasu. V té době bylo Setonovi 75 a Julii 46 let.

Zmínil jsem se již o tom, že Seton svůj dům – Seton Castle – sám projektoval. Nebyl to však jediný Setonem navržený dům. Například jeho dcera Ann Setonová žila v Greenwichi v domě, který Seton navrhl, postavil a vyzdobil svými kresbami. Ostatně Seton postavil v Greenwichi celkem tři domy, z nichž jeden je v pueblanském slohu, což je v celém státě Connecticutu velice neobvyklé.

Hnutí woodcraft

E.T.Seton, který se prokousal z nuzných poměrů kanadského venkova s vizí, že se stane přírodovědcem, šel na všechno od píky a od lesa, s poctivým, houževnatým fortelem, nikdy neklouzal po povrchu, všechno si osahal a vydřel vlastníma rukama. V tom spočívá jeho prostá a jadrná podstata. Splňuje předpoklady, aby nám byl dobrým učitelem života v duchu paralely „woodcraft is lifecraft – lesní moudrost je životní moudrostí“.

Woodcraft znamená moudrost přírody či lesní moudrost, tedy především pobyt v přírodě, poznávání rostlinstva a živočichů, života domorodců a zálesáctví v pravém slova smyslu. Přestože se ale woodcraft u nás tradičně překládá jako lesní moudrost, je to neúplné. V americkém pragmatickém pojetí tento výraz znamená nejenom znalost lesa a života v něm, zálesáctví, ale také řezbářství, dovednost a práci se dřevem. Není tedy podivné, když v americké knížce s názvem Woodcraft nenajdeme nic z výchovných a mravních myšlenek E.T.Setona, žádný zákon lesní moudrosti, nýbrž snůšku praktických návodů k výrobě pomůcek. Kromě toho slovo craft má několik významů a my ho tedy můžeme používat nejenom ve smyslu moudrost, ale také cech, bratrstvo. Jako název organizace či hnutí je tedy možný a výstižný i překlad ve smyslu Lesní bratrstvo.

Ve snaze propagovat svou ideu šťastného a zdravého dětství v souladu s přírodou začal v osmdesátých letech E.T.Seton uveřejňovat v amerických časopisech a sbornících články navrhující výraznou reformu výchovy mládeže. V roce 1898 se setkal s R.Kiplingem, jemuž se svěřil se svým snem o výchově přírodou při jejím poznávání a při prostých tábornických radostech. Záměr napsat slovník woodcraftu mu Kipling rozmluvil jako čtenářsky nezáživný a poradil mu napsat povídku nebo román. Tak se i stalo. Bestsellerem se stala Setonova kniha Divoká zvířata, jež jsem poznal. V roce 1902 uveřejnil článek Woodcrafterští indiáni, v němž byly pro hodnostáře a družiny použity indiánské názvy. V témže roce Seton založil v Cos Cob ve státě Connecticut svůj první woodcrafterský tábor pro místní chlapce. O tomto novátorském počinu napsal ve své autobiografii Cesta životem a přírodou vtipnou kapitolku, nazvanou Hnutí woodcraft (v českém překladu autobiografie z roku 1977 uvedená kapitola z důvodu cenzury chybí). V uvedené kapitole Seton píše, že byl v rodině veden zvláštní školou teologie, vycházející z totální zkaženosti lidské přirozenosti a z toho, že jsou všechny lidské pudy přímým vnuknutím ďábla. Proti tomu se stal brzy rebelem. Poté dlouho přemýšlel o náboženství, které vtiskuje lidské přirozenosti pečeť hříchu, a obrátil se k Emersonově myšlence: „Jsi-li z dobrého rodu, odvrhni svůj soud, svěř se nezkrotně svým pudům a nesejdeš na scestí.“ Seton došel k závěru: Co jsou naše instinkty? Nashromážděná moudrost našich předků, naše nejlepší dědictví. Děti nemáme přetvářet, ale spíše dbát, aby nebyly znetvořovány. V Duchu lesů napsal: “ … pudy jsou … nádherným divokým ořem, jenž musí být opatřen postrojem a navyknut uzdě – ne však zahuben.“ Právě myšlenky o pudech a instinktech jsou důležitou, i když bohužel často přehlíženou součástí ideje lesní moudrosti.

V roce 1900 začal E.T.Seton uskutečňovat svůj životní sen – koupil malou farmu v divoké přírodě nedaleko New Yorku, postavil tam chatu a postavil také plot, aby uchránil nerušený ráj mnoha původních druhů zvířat. Pro místní lidi byl však vetřelcem, a tak mu místní kluci vše ničili. Seton neposlechl rady přátel a neposlal tyto kluky do vězení, ale naopak je pozval do své „indiánské vesnice“, nechal je vybít si svoji živočišnou energii a pak jim vyprávěl o Indiánech a roznítil v nich plamen romantiky. Pomocí kmenového indiánského uspořádání pak Seton místo dvaačtyřiceti nepřátelských rošťáků získal stejný počet spolehlivých přátel. Kdyby zvolil donucovací metody za použití trestního zákona, tak by se pro pouhou chlapeckou bujnost z jinak dobrých lidí stali zločinci. O tom všem píše Seton právě ve zmíněné kapitole Hnutí woodcraft.

V roce 1902 byla zveřejněna idea woodcraftu (v článku napsaném o rok dříve) a také uvedena v život při výše zmiňovaném založení kmene woodcrafterských indiánů. V roce 1903 byl založen v New Yorku kmen Modré volavky a vyšlo první vydání Dvou divochů, v nichž je do praktických detailů instruktivně rozveden woodcrafterský program s jednoduchým dějem jednoho léta v pozadí. Když Dva divochy přečetl R.Kipling, zdálo se mu to být příliš poučné. Proto v roce 1911 napsal E.T.Seton dějově dramatičtější příběh, příběh o přátelství bílého chlapce a Indiána – román Rolf zálesák. Náměty k činnosti podle poct, které je možné získat v podobě orlích per a mistrovství, uvedl v propracovaném systému pod názvem Svitek březové kůry. Na téma výchovy přírodou a v přírodě napsal ještě několik dalších příruček.

Hlavní zásady lesní moudrosti

Seton ve svém Svitku březové kůry uvádí devět hlavních zásad lesní moudrosti, životní filozofie, životního stylu a především výchovného hnutí, které je určeno nejenom pro děti a mládež, ale i pro dospělé. Jsou to následující zásady:

1. Hnutí lesní moudrosti má sloužit v podstatě rekreaci – ozdravění a osvěžení pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví a stáří.

2. Táborový život – táboření je prostý život omezený na skutečné potřeby a zároveň vyvrcholení pobytu v přírodě. Rozumně prováděné táboření se musí osvědčit jako příjemné osvěžení i jako spása těla a duše lidí vyčerpaných nebo zlomených shonem přepracovaného světa. Jedná se o život ve volné přírodě jako v ideálním prostředí.

3. Samospráva za vedení dospělých – řízení z vnějšku není zdaleka tak účinné jako řízení zevnitř. Proto má každý právo mluvit do společných věcí.

4. Kouzlo táborového ohně a kruh přátelství – tábor bez táborového ohně není tábor, ale studené místo v krajině, kde se náhodou na čas usadili nějací lidé. Naopak, když spolu sedí lidé u táborového ohně, zdá se, jako kdyby ze sebe shodili moderní slupku a nejistotu a navrátili se k primitivizmu, aby se setkali jako člověk s člověkem, aby ukázali svou obnaženou duši. Táborový oheň je skutečným ústředním bodem každého prostého bratrství. Měli bychom umět využít jeho magickou moc.

5. Výchovné prostředky v duchu lesní moudrosti – hlavním cílem výchovy není učenost, ale mužnost. Proto je nutné používat ty prostředky, které rozvíjejí nejlepší povahu, nejvíce přispívají k tělesné zdatnosti, které zkrátka vychovávají mužné vlastnosti a které přitom lze provádět v přírodě. Docházíme tak k lesní moudrosti v širokém slova smyslu, tedy ke všem věcem, které by měl všestranný zálesák ovládat, tábořením, lovem, jízdou na koni, horolezectvím počínaje a znalostí hvězd či fotografováním plachých zvířat konče. K tomu je nutno přidat všechny dobré sporty a především statečnost. Využíváme zálesácké zkušenosti, neboť lesní moudrost je nejstarší vědou.

6. Pocty podle stanovených měřítek – nesoutěžíme mezi sebou, naším protivníkem je čas, prostor a přírodní síly. Nesnažíme se porazit ostatní, ale povznést sami sebe.

7. Osobní vyznamenání za osobní výkony – touha po slávě je motivací, kterou můžeme podněcovat osobními vyznamenáními za splnění standardních úkolů, vyznamenáními, která může každý vidět a získat a po nichž může každý toužit. Jedná se tedy o veřejné označení dosažených výkonů osobním dekorováním.

8. Ideální hrdina – chlapci od deseti do patnácti let mají podobně jako divoši čistě vnějškové ideály a proto je pro ně vhodný vnějškový ideální vzor, který však musí být čistý, mužný, statečný, dobře známý a musí je s jistotou vést k vyšším věcem. Hrdinský ideál povzbudí více než pouhá nauka.

9. Malebnost ve všem – malebnost má účinek magický a navíc jemný a neodolatelný, protože působí na podvědomé složky osobnosti. Využívá se všemožně kouzlo titulů, pestrých krojů, rčení, tanců a písní. Malebnost, romantika a krása je nedílnou součástí lesní moudrosti.

Woodcrafterská symbolika

Trampové myšlenky E.T.Setona plně pochopili a proto si také vzali do znaku Setonův woodcraft, symbol zálesáctví, který se skládá z blankytně modrého kruhu a stylizovaných bizoních rohů, bílých nebo světle šedých rohů s černými konci. Bizoní rohy znamenají sílu či udatnost, kruh věčnost a jeho vyplnění blankytnou modří čisté nebe, které se dá chápat i jako symbol věčného míru a šťastného života lidí. Častěji se můžeme setkat se symbolem woodcraftu v podobě bílého kruhu s modrými rohy; tento znak je dokonce od 3.2.1992 ochrannou známkou Ligy lesní moudrosti se sídlem v Praze. Štít v podobě kruhu je znakem obrany ideálů, bílá barva je znakem jejich čistoty. Rohy, krátké, silné a dovnitř zahnuté, jsou rohy bizoní, rohy zvířete někdejší divoké a volné prérie. Jejich barva naznačuje klenbu nebes nad svobodnou přírodou bez městských střech a bez oblohy se šmouhami kouře. Je to přání šťastných, volných a slunečných cest, jež vyslovuje pozdrav „S modrou oblohou!“. V tomto chápání by si bílý štít měl zachovat svou plochu neposkvrněnou, trampové ho však často pokrývají kresbami svých osadních znamení. Na jedné straně je to možné chápat jako narušení symbolu woodcraftu, na straně druhé takovýto znak ukazuje specifikum dané trampské osady, sdružení či trampa samotáře. Určitým způsobem upravený stylizovaný znak lesní moudrosti je také jednotným znakem pro všechny organizační formy České tábornické unie. Tvoří ho terč bílé barvy elipsovitého tvaru ve vodorovné poloze podle osy, s bizoními rohy černé barvy, přičemž uprostřed terče je písmeno „U“ bleděmodré barvy. Okraje písmene „U“ přesahují terč o šířku písmene a celý znak má lemování zlatožluté barvy.

Uvedené znaky lesní moudrosti v různých modifikacích vídáme často, a to jak na trampských domovenkách, tak i na vlajkách, zvadlech, novoročenkách a často i na totemech. Ostatně uvedený woodcrafterský znak je ve své podstatě starým indiánským totemem. Málokdy je však vidět druhý klíčový symbol woodcraftu, kresba čtyř cest neboli čtyřnásobného ohně. Je to původně jedna z indiánských pískových kreseb, prováděná obvykle bílým pískem. Kresby pískem nelze přenášet, nepatrný dotek je ničí, poryv větru je může smazat, proto se zachovávají pouze v srdcích a v paměti lidu, který je má rád. I trampové a woodcrafteři tento symbol v kreslené podobě používají zřídka, zato v souladu s ním žijí, chovají se podle něj. Nejnázornějším vnějším projevem tohoto symbolu je obřadní zapalování slavnostního nebo sněmovního ohně.

Kresba čtyřnásobného ohně má následující výklad. Oheň je symbolem Velkého Ducha – kolem něho nakreslíme velký kruh. Na každé ze čtyř stran zapálíme další ohníček. Těmto čtyřem ohníčkům se říká Krása, Pravda, Síla a Láska a vycházejí z ústředního ohně skrz Tělo, Mysl, Ducha a Službu. Z každého ohníčku vycházejí tři zlaté paprsky. Ty symbolizují dvanáct zákonů Lesní moudrosti a slovy je vyjadřujeme takto:

      Buď čistý, silný a vždy ochraňuj přírodu;
      mluv pravdu, buď pokorný, hraj čistě podle pravidel;
      buď odvážný, mlčenlivý a poslouchej;
      buď laskavý, ochotně pomáhej, žij radostně.

Na obrázku obvykle nejsou slova napsána, protože hledač lesní moudrosti by je měl znát nazpaměť. Pro svou symetrii skýtá výše popsaný symbol dobré možnosti k výtvarným kreacím a ztělesňuje spirituální obsah lesní moudrosti, ideál všestranně rozvinutého člověka, jenž svoje lidství zasvěcuje službě svému lidu. Každý člověk, který chce být skutečně člověkem, musí jít po výše uvedených čtyřech cestách.

Uvedené zákony lesní moudrosti jsou napsány v nejkratší možné formě, existují však i delší verze a plné znění woodcrafterského zákona je toto:

Z velkého ústředního ohně, jenž je symbolem Velkého Ducha, vycházejí skrze Tělo, Mysl, Ducha a Službu čtyři světla: Krása, Pravda, Síla a Láska. Z každého světla vycházejí tři paprsky, symbolizující 12 zákonů Lesní moudrosti – Woodcraftu.

TOTO JE SVĚTLO KRÁSY

1. Buď čistý – ty sám i místo, kde žiješ. Není dokonalé krásy bez čistoty těla, duše a jednání. Tělo je posvátným chrámem ducha, uctívej proto své tělo. Čistota prospívá především tobě, pak lidem kolem tebe. Ti, kdož zachovávají tento zákon, slouží své zemi.
2. Buď silný. Rozuměj svému tělu a měj k němu úctu. Je to chrám ducha, a není-li zdravé, nemůže být silné ani krásné.
3. Ochraňuj všechny neškodné tvory pro radost, kterou dává jejich krása. Chraň stromy, květiny a obzvlášť dávej pozor na oheň v lese i ve městě.
   
   TOTO JE SVĚTLO PRAVDY
4. Považuj své čestné slovo za svaté. To je zákon pravdy a pravda je moudrost.
5. Hraj poctivě, neboť poctivá hra je pravda a falešná hra znamená zradu.
6. Buď pokorný. Uctívej Velkého Ducha a respektuj víru jiných, neboť nikdo nezná celou pravdu a každý, kdo pokorně věří, má právo na naši úctu.
   
   TOTO JE SVĚTLO SÍLY
7. Buď statečný. Odvaha patří k nejvznešenějším vlastnostem. Strach je u kořene každého zla. Neohroženost znamená sílu.
8. Mlč, dokud hovoří starší, a prokazuj jim úctu i jinak. V době zkoušky je mlčení těžší než mluvení, ale nakonec bývá silnější.
9. Buď poslušný. Poslušnost je základní povinnost na cestě lesní moudrosti. Poslušnost znamená sebeovládání a to je jádrem zákona.
   
   TOTO JE SVĚTLO LÁSKY
10. Buď laskavý. Vykonej aspoň jednu nezištnou službu denně – i kdybys měl třeba jen rozšířit štěrbinu v místech, kde vyráží na povrch pramínek.
11. Ochotně pomáhej. Konej své povinnosti pro povznášející pocit, který dává služba, neboť člověk čerpá ze služby sílu.
12. Buď veselý. Raduj se z toho, že žiješ – neboť každá rozumná radost, kterou můžeš získat nebo dát, je nezničitelný poklad, který se zdvojnásobí pokaždé, když se o něj rozdělíš s jiným člověkem.

Z historického hlediska bychom mohli namítat, že tato podoba nebyla woodcrafterskému zákonu dána Setonem hned od počátku a že původně šlo o táborová pravidla slušného chování. Podoba zákona (počet světel, znění jednotlivých zákonů, jejich rozdělení apod.) se vyvíjela postupně a konečný tvar vznikl až v době okolo založení Americké Ligy lesní moudrosti. To není podstatné, stejně jako není podstatné, patří-li autorství samotnému Setonovi nebo Navajům nebo komukoliv jinému. Vzhledem k Setonovým znalostem esoterické literatury, k jeho stykům s americkými okultisty jakož i k některým dalším prvkům woodcraftu se lze oprávněně domnívat, že Seton si byl vší symboliky, otevřené i skryté, dobře vědom.

Výše citovaný woodcrafterský zákon, zákon čtyřnásobného ohně, uvádí Ernest Thompson Seton na prvním místě mezi sedmi tajemstvími lesní moudrosti. K těmto tajemstvím dále patří lék na obloze (Slunce), posvátný oheň (vzniklý třením dřev), lesní chléb (rostliny, které nám v nouzi poskytnou potravu), severní hvězda (Polárka), noční bdění (přiblížení se Velkému Duchu) a mír noci (blahodárný vliv nočního vzduchu).

Zákon čtyřnásobného ohně je základní zákon woodcrafterského hnutí, proto jsem si dovolil odcitovat ho v plném znění. Jak už jsem se zmínil, existují i jiné verze znění tohoto zákona, a je přitom vhodné říci, že se v praxi woodcrafterského hnutí nelpí na liteře přesných formulací, dbá se jenom na zachování ducha myšlenky. O smyslu, významu a naplnění tohoto základního zákona byly napsány celé knihy a já se touto tématikou podrobněji zabývat nebudu. Kdo má zájem, literaturu si najde. Pochopitelně, literaturu nejenom k tomuto tématu a koneckonců nejenom literaturu …

Dále se krátce zmíním o totemech. V každém stálém táboře (kempu) by měl stát totemový kůl. Totemový kůl za prvé symbolizuje hnutí, za druhé jsou na něm totemy všech kmenů nebo rodů, které zde táboří, a za třetí slouží jako oznamovatel. Každý dokument upevněný na totemovém kůlu je považován za veřejně vyhlášený. Samotný totem je znakem člověka, skupiny lidí, zvířete nebo nějaké ideje, často vyjadřuje i další spříznění, je i pamětní knihou zaznamenávající význačné události a slavné činy předků. V žádném případě není zpodobněním či dokonce sídlem božstva. Je to nejstarší forma podpisu, jakou kdy člověk užíval; nejvyšším vývojovým stupněm totemů se stala heraldika. Nejčastěji totem vídáme v podobě vztyčeného kmene s bohatým vyřezáváním rozličných symbolů, ke kterým se vztahuje i řada zkazek a bájí. Ve skutečnosti existují dva hlavní druhy totemů – obrysový tvar vyřezaný obvykle ze dřeva a symbol na štítu. Protože by totemové symboly měly být dobře viditelné hlavně ve slabém světle táborového ohně na pozadí temného lesa, měl by mít totem světlé barvy nebo světlý podklad. Je-li symbol světlý, je výhodnější obrysový tvar, má-li symbol tmavé barvy, umístíme jej raději na štít. Na dokončeném štítu by měly být všude stopy nože, nikdy stopy pily.

Totem je symbol, nikoli portrét, proto jsou nejlepší prosté tvary. Tvůrce totemu by se měl vyvarovat vnějškovosti a při výrobě nepoužívat stroje – určitá nedokonalost ruční práce je vždy lepší. Krásu dodají totemu hlavně krásné barvy

Woodcraft nemá a nikdy neměl žádné uniformy, při odívání dává přednost neokázalé a účelné prostotě. Na rozdíl od situací známých nám z filmů s indiánskou tématikou nebývá na woodcrafterských sněmech zvykem nosit válečnou čelenku s mnoha pery. E.T.Seton navrhl ve Svitku březové kůry woodcrafterskou šerpu poct, nošenou přes pravé rameno, na níž jsou v kruhu na hrudi našitá stylizovaná orlí pera a uprostřed symbol dosažené hodnosti; zbývající „orlí pera“ jsou pak našita po délce šerpy ve dvou i více řadách. Tuto šerpu poct v posledních letech důsledně užívají na svých sněmech členové Ligy lesní moudrosti.

Woodcraft a skauting

E.T.Seton v roce 1904 šířil své woodcrafterské výchovné ideje i na přednáškovém turné v Anglii, nesetkal se ale v této zemi se stejným úspěchem jako v Americe. Při svém dalším pobytu v Anglii se v říjnu 1906 sešel s generálem Robertem Baden-Powellem, hrdinou od Mafekingu v Jižní Africe a tou dobou náčelníkem vojenské zpravodajské služby. Seton u něho hledal pomoc při šíření woodcraftu v Anglii. Generál Baden-Powell přijal jako vítaný podnět Svitek březové kůry, přijal několik dalších článků a v únoru 1908 poslal Setonovi svou příručku Scouting for Boys – Skauting pro chlapce, obsahující základy skautingu. Současně mu oznámil založení nové organizace. Seton byl příručkou otřesen. Nejenom, že v příručce vůbec nenašel indiánský vzor, kmenové zřízení a romantické pojetí, ale setkal se navíc s vojenským modelem organizace, který žádá bezpodmínečnou poslušnost. Přitom Seton nikdy neměl rád vojáčkování, násilí a bezduchou kázeň. Kromě toho nikde nebyla ani zmínka o Setonově autorství mnoha pasáží a základních programových prvků.

8.února 1910 byla v USA založena národní skautská organizace, nazvaná Boy Scouts of America – BSA. Do čela výkonného výboru byl zvolen E.T.Seton jako nejznámější a nejvýraznější osobnost vhodná pro tuto funkci. Pustil se do díla, aby prosadil svoje pojetí a zavedl do programu disciplíny a obřady woodcrafterských indiánů. Na podporu britského modelu organizace však byly přijaty nové stanovy a pro Setona, vytlačeného z výkonného výboru, byla zřízena funkce skautského náčelníka, funkce nová, nejvyšší, čestná, ale bohužel pouze formální, bez možnosti zasahovat do vedení organizace. Seton dál šířil pomocí svých přednášek BSA po Spojených státech, ale ve svém pojetí, a v tomto pojetí napsal také v roce 1911 jeho první oficiální příručku. Tato příručka byla však vedením BSA zcela přepracována. Z těchto důvodů Seton již delší dobu pomýšlel na rezignaci na nejvyšší funkci, ale přátelé ho od tohoto kroku odrazovali. Nakonec se E.T.Seton odhodlal k ráznému kroku. V roce 1914 v domnění, že je pro BSA nepostradatelný, pohrozil rezignací na funkci skautského náčelníka v případě, že nebude příručka upravena podle jeho představ a že sám Seton nebude mít větší možnost ovlivňovat politiku BSA. I když ani James E.West, výkonný sekretář a tedy reálně nejmocnější osoba BSA, ani ostatní členové vedení si již nepřáli nic jiného, než aby Seton BSA opustil, přijmout jeho rezignaci nechtěli. Měli obavy, aby to veřejné mínění nepochopilo jako nevděk vůči zakladateli a neobrátilo se proti nim. Rozhodli se proto zdiskreditovat nejprve Setona, aby pak jeho odstranění nepoškodilo image BSA. K tomu jim posloužilo Setonovo britské občanství a jeho nabídka vlastních služeb britské vládě při obraně vlasti během první světové války. Na výročním sněmu v únoru 1915 E.T.Seton při své nepřítomnosti nebyl již znovu navržen do funkce skautského náčelníka. Zmíněná funkce pak již nikdy nebyla obsazena. Na podzim byla Setonova rezignace oficiálně přijata a Seton se vzdal i svých dalších funkcí. Na počátku prosince 1915 po dobu několika dní přinášely první stránky novin vzájemné obviňování Setona s Westem. Po tomto neúspěšném snažení o přiblížení amerického skautingu svému modelu věnoval Seton svoje síly woodcrafterské organizaci a v roce 1916 ustavil Americkou Ligu lesní moudrosti. I když vůči vedení BSA choval Seton jistě zášť, k řadovým členům cítil náklonnost a často přijímal pozvání k návštěvě jednotlivých oddílů. Byl přesvědčen, že přijatý model skautingu bez woodcrafterského základu musí časem zkrachovat. Proto, aby si navždy neuzavřel dveře zpět, veřejně proti BSA nevystupoval, nicméně v kruhu woodcrafterů a blízkých přátel svoje kritické mínění o skautingu neskrýval.

Na počátku dubna 1926 si Seton přečetl poslední vydání Handbook for Scoutmasters – Příručky pro skautské vůdce, a dotčen hrubě zkreslenou Baden-Powellovou interpretací vzniku americké skautské organizace napsal vedení BSA, že uvedená verze neodpovídá skutečnosti a že sám sepíše a zveřejní, jak to skutečně bylo. Aby zchladilo Setonův hněv, rozhodlo se vedení BSA udělit mu nové vyznamenání – Cenu Stříbrného bizona. Hned to Setonovi oznámili i s prosbou, aby nic nezveřejňoval do té doby, než si budou moci v klidu zasednout a společně spornou záležitost projednat. Na 16.sjezdu BSA Seton cenu přijímá a chápe ji jako podání ruky ke smíru. Odmítá nabídku na financování woodcrafterské ligy, která je právě v tísni, a v roce 1930 navrhuje sloučení Boy Scouts of America a Woodcraft League of America, a to i za cenu obětování woodcrafterských dívek a žen vzhledem k tomu, že BSA byla jen pro chlapce a muže. Seton si ale kladl tolik podmínek, že to bylo pro BSA nepřijatelné. To byl konec Setonových snah o spojení obou organizací.

V roce 1937 byla vydána kniha W.D.Murraye History of the Boy Scouts of America, v níž se autor přidržel oficiální historie ze strany BSA a odmítl Setonovu nabídku na poskytnutí autentických informací včetně veškeré jeho korespondence s Baden-Powellem. Protože v knize byl zamlčen skutečný Setonův podíl na vzniku skautingu, sepsal Seton svoji verzi historie skautské organizace a připravoval její zveřejnění ve své autobiografii. Nakonec však na přání své ženy Julie, která si nepřála veřejnou roztržku s BSA, tuto svoji verzi nepublikoval. K tomuto rozhodnutí přispěla i skutečnost, že právě v této době, 8.1.1941, zemřel Baden-Powell.

Jako zajímavost mohu uvést, že dvacet let po Setonově smrti věnovala vdova Julie M. Setonová větší část jeho pozůstalosti právě americkým skautům, kteří na svém philmontském ranči v Novém Mexiku vybudovali a v roce 1968 otevřeli pamětní muzeum – Seton Memorial Library and Museum. Konkrétně se jednalo o 3250 kreseb a maleb, stovky indiánských předmětů, 30 000 knižních svazků a přes 2000 ptačích a savčích preparovaných kůží, včetně kůže legendárního vlka Loba.

V úvodu závěrečné poznámky bych se vrátil o několik roků zpět. Na podzim 1910 zavítal do USA Baden-Powell a na jeho počest byla uspořádána BSA slavnostní večeře. Při svém zahajovacím proslovu pak Baden-Powell pronesl tato slova: „Vy, Setone, jste skutečný otec skautingu, nebo Dan Beard je otec; já jsem jen jeden z jeho strýců.“ Přestože se E.T.Seton zasloužil o vznik skautingu a byl prvním náčelníkem amerických skautů, skauti v USA mu mnoho pozornosti nevěnují. Většina skautských organizací světa staví pouze na základech Baden-Powellových a Setona příliš nezná. Naopak u nás je i mezi skauty Seton všeobecně známý a uznávaný. Od prvopočátku totiž čerpal z jeho zkušeností A.B.Svojsík a vytvořil tak ve světě ojedinělou syntézu Setonowa woodcraftu a Baden-Powellova skautingu.

Pražské setkání

Ernest Thompson Seton jezdíval čas od času do Evropy, zejména do Anglie. Protože v tehdejším Československu měl širokou obec příznivců, žila zde myšlenka na jeho pozvání, bohužel realizaci stál v cestě nedostatek peněz. Zlom nastal vzhledem k rozporům a otevřeným konfliktům v našich woodcrafterských organizacích, které byly nakonec řešeny právě pozváním E.T.Setona. Pozvání se uskutečnilo prostřednictvím Křesťanského sdružení mladých mužů (YMCA) a bylo tímto sdružením i hrazeno, a to z toho důvodu, že tato organizace byla finančně lépe situovaná než naše tehdejší woodcrafterské organizace. Pozvání bylo Setonem příznivě přijato a ten přijel i se svou druhou ženou, Julií M.Buttree-Setonovou v neděli 20.prosince 1936 do Prahy. Bylo mu v té době 76 let. Nastal neopakovatelný a ojedinělý svátek československého woodcraftu, o to zdařilejší, že byl programově v režii bratří vpravdě křesťansky i sociálně přejících a vlídných k zájemcům o Setonovu blízkost. Organizátoři setkání předem vyrozuměli všechny rozrůzněné a často i rozhádané odnože woodcraftu a skautingu (s výjimkou radikálně socialisticky zaměřené ISAW) a dali jim i reálnou možnost se s E.T.Setonem setkat.

Seton se tak během svého týdenního pobytu rozdával na všechny strany, kromě jiného navštívil i novou školu v Lysolajích u Prahy, vedenou woodcrafterem Františkem Kupkou – Jánošem, a také na lodi Skaut umístěnou klubovnu slavné „Dvojky“ Jaroslava Foglara – Jestřába. V kině Skaut přednesl Seton před skauty přednášku na téma Hlasy noci, s mistrným napodobením hlasů divoké zvěře, jeho žena při tom zpívala indiánské písně ve stylovém oblečení, které během vystoupení měnila. Záhadou zůstává, proč A.B.Svojsík, který deklaroval, že ze Setona hodně čerpá a pozdravil i jeho příjezd v časopise Skaut-Junák, zaujal pozici mrtvého brouka a s E.T.Setonem se nesetkal.

Seton během svého pobytu rozdal mnoho autogramů, ochutnal světoznámé plzeňské pivo a pronesl vánoční pozdrav posluchačům Československého rozhlasu. Zúčastnil se mnoha setkání. Z celého Setonova pražského pobytu mohlo mít nejdůležitější význam setkání pozvaných zástupců různých směrů woodcraftu ve středu 23.12.1936 v hotelu Atlantic. Předmětem jednání byly sporné otázky různého chápání woodcraftu; ideálním cílem bylo zjistit Setonovy autentické postoje, sjednotit se a usmířit. To se bohužel nepodařilo, jednak kvůli nekonstruktivnímu přístupu některých účastníků, jednak kvůli tomu, že na místě nebyl pořízen žádný zápis, což připouštělo různé výklady.

E.T.Seton byl při své návštěvě upřímně nešťastný z rozbrojů v československém woodcraftu a vyzýval k toleranci a svornosti všech, kteří si z woodcraftu něco berou. Pobyt v Praze manželé Setonovi ukončili 26.prosince 1936. Oproti plánu svůj pobyt o jeden den zkrátili, aby si po náročném programu trochu vydechli.

Setonovo poklidné stáří

Starosti se stěhováním a budováním nového domova a školy znamenaly určité ochabnutí Setonovy publikační činnosti. Kromě mnoha článků vyšlo po Životech lovné zvěře ještě ve třech dílech poslední vydání Svitku březové kůry (1930-32) a knihy Poselství rudého muže (1936), Život stříbrného lišáka (1937), Hlavně o vlcích (1937) a Povídky z cest a od táborových ohňů (1940). V roce 1937 začal také Seton psát svůj životopis. Bezprostředním impulsem k jeho napsání byla snaha zobrazit pravdivě historii amerického skautingu, patřičná kapitola však byla Setonem z knihy z již dříve uvedených důvodů vypuštěna. Autobiografie Trail of an Artist-Naturalist vyšla v roce 1940, česky potom v neúplné podobě v roce 1977 pod názvem Cesta životem a přírodou.

Setonova manželka Julie se již od roku 1930 snažila adoptovat dítě, všechny pokusy však skončily nezdarem. V roce 1935 už byla dohodnuta adopce dvou Mexičánků, ale rodinný kněz mexické rodiny adopci nakonec překazil, protože Setonovi nemohli slíbit, že budou děti vychovávat v katolické víře. Až v únoru 1938 se Julie dozvěděla o svobodné těhotné ženě, která zamýšlela dát dítě k adopci. Žena s adopcí souhlasila výměnou za dobré bydlení do porodu a zaplacení všech lékařských poplatků. Holčička se narodila 6.června a Seton jí dal jméno Beulah podle vytoužené „Země Beulah“, idylické země klidu a míru na rozhraní nebe a země. Vize „Země Beulah“ pochází z knihy anglického puritánského kazatele J.Bunyana Cesta poutníka z města zkázy na horu Sion, vedle Bible nejčtenější anglické náboženské knihy. Nutno však říci, že Beulah neměla toto jméno ráda, později si ho změnila na Deanna a pak ještě kratčeji na Dee. Malá Dee byla pokřtěna v Seton Village indiánským medicinmanem a dostala navíc hned dvě různá indiánská jména najednou, přičemž jedno z nich, Payo Pai, je dodnes užívané a znamená Letní květina. Letní květina už ve čtyřech měsících svého věku absolvovala se svými adoptivními rodiči dlouhé přednáškové turné, od svých dvou let pak zpívala a tančila v indiánských šatech jako součást programu rodičů. Za zmínku stojí skutečnost, že v červenci 1996 navštívila Letní květina, Dee Seton-Barberová i se svým manželem Dalem Barberem naši republiku a zúčastnila se setkání woodcrafterů, konaného v režii Ligy lesní moudrosti na Malém Waldenu. Jako zajímavost mohu uvést i fakt, že v témže roce, koncem srpna 1996, navštívila naši republiku i Setonova vnučka z prvního manželství, paní Pamela Cottier Forcey.

E.T.Seton sice postupně v letech 1930 – 1945 vybudoval rozlehlý dům na jih od Santa Fe jako centrum Setonovy vesnice a měl zde i stálý domov, ale převážně byl na cestách. V Seton Village vznikla Univerzita indiánské moudrosti a Setonovi zde trávili hlavně léto, kdy byly v provozu kurzy indiánských tradic, poznávání přírody, indiánského umění a řemeslných dovedností. Zimy prožívali Setonovi v klimaticky přívětivější Kalifornii a dlouhodobě cestovali se svými besedními vystoupeními po Americe nebo po Evropě. Těšili se i na další návštěvu naší země, k ní ale už nedošlo.

Slibný rozvoj Setonova Institutu (nově přejmenované Univerzity indiánské moudrosti) byl přerván vstupem USA do 2.světové války. Zájem většiny lidí se obracel k denním starostem a hrozbám války namísto k přírodě a Indiánům. Navíc se začal projevovat i nedostatek pohonných hmot. Skončily letní kurzy, byla přerušena přednášková turné, nebylo možné jet na zimu do Kalifornie a Seton Castle přitom nebyl stavěn na zimní provoz. Nedostatek peněz přinutil Setona rozprodat část pozemků, později v rozprodávání pokračovala i Julie a tak dnes vlastní paní Dee jen menší část původní plochy pozemků.

Jak dosvědčují pamětníci i zápisy v denících, Seton pozorně sledoval v rádiu i v novinách válečné události. Je přitom velice zvláštní, že v Setonově deníku jsou relativně bezvýznamné válečné zprávy, ale zcela pominut je velký výbuch u Trinity Site 16.7.1945, který zahájil atomový věk a navíc ze Setonova milovaného Nového Mexika rázem vytvořil centrum amerického vojenského výzkumu.

Po válce Seton opět přednáší v Kalifornii a jeho přednášky zde mají úspěch i v nastupující éře televize. Po návratu do Seton Village v dubnu 1946 a po krátkém květnovém výletu do Colorada Springs se však jeho zdraví pomalu zhoršuje. 14. srpna 1946, v den svých 86. narozenin, ještě přednáší na Univerzitě v Albuquerque, plánované podzimní a zimní přednáškové turné po USA a Kanadě se však již neuskutečnilo. 11. září napsal Seton poslední záznam do svého deníku, vedeného nepřetržitě od roku 1879, a poté se přemístil do nemocnice v Santa Fe. Z nemocnice byl záhy propuštěn v beznadějném stavu, na nitrožilní výživě a utišujících prostředcích, v poslední fázi rakoviny slinivky břišní. Věren tomu, čeho si tak cenil u Indiánů, odpojil si 14. října umělou výživu a zanedlouho, 23. října 1946 dopoledne, odešel na cestu poslední. Podle svého přání byl zpopelněn, aby ho krajina Nového Mexika, kterou si vybral pro své poslední sídlo, lépe přijala do klína Matky Země. 14. srpna 1960, v den Setonových stých narozenin, vzlétla ze Seton Village Dee Seton-Barberová se Setonem Cottierem, Setonovým vnukem z prvního manželství, a rozhodili popel Ernesta Evana Thompsona Setona – Černého vlka nad krajinou.

Seton se až do svého stáří potýkal s jedním velikým a zásadním rozporem. Na jedné straně byl velmi ctižádostivým malířem a spisovatelem, toužil být členem umělecké lobby a součástí společenské smetánky na Východě, nechával se vidět ve společnosti nejmocnějších lidí své doby včetně prezidenta Roosevelta, jehož byl osobním přítelem, rád přijímal pozvánky na bankety newyorkských společenských špiček, na druhé straně vášnivě miloval divoký život a nebylo pro něj žádnou překážkou celé týdny sledovat stopu jediného zvířete, pobývat zcela sám v nedotčené divočině a celé hodiny pořizovat záznamy o zvířatech a náčrty těchto zvířat nebo žít měsíce s Indiány v rezervacích a učit se jejich zvyky a jazyk. Svoje politické známosti využil k prosazení mnoha proindiánských zákonů v Kongresu USA. Zanechal za sebou dílo, ve kterém je ale nutno číst i mezi řádky; jsou tam ukryté pravdy, které Seton mnohdy nesděloval přímo. Ani svůj woodcraft Seton mládeži a dospělým nikdy nenadiktoval, ale jenom načrtnul obrysy. Ostatně Seton svůj program během života mnohokrát změnil, jak se ho snažil vylepšit. Vždyť konec konců právě hledání je smyslem všech cest woodcrafterů. A Seton rozhodně nebyl dogmatik, jako někteří jeho vykladači.

Seton byl přesvědčen, že materiální věci mají nejistou a pomíjející hodnotu, zatímco duchovní věci jsou vším, co je trvalé a co má hodnotu skutečnou. Věřil, že míra úspěchu by se měla posuzovat podle vykázané služby a ne podle nahromaděného majetku. Zvolil symbol ohně a kruhu, aby tím podpořil smysl pro důvěrné společenství a vytvořil atmosféru, kde by se každý mohl zúčastnit a kde by každý byl vítán, kde by lidé, i ve své odlišnosti a individualitě, žili společně v harmonii a modrém kruhu a vzájemně se učili a obohacovali. Věřil, že sebeovládání je to nejvyšší, čeho lze dosáhnout. Věřil také, že spolupráce a sounáležitost se všemi lidmi je klíčem k úspěšnému životu. Cítil, že rekreace a zábava by měla být součástí lidského života. Ukázal stezku, po níž jej mohou ostatní následovat, stezku vedoucí k osobnímu růstu, zdokonalení, službě a odpovědnosti vůči sobě i druhým.

Myšlenka lesní moudrosti se nezabývá činností v našem zaměstnání, ale našimi zálibami ve volném čase. Přesto vyznavačem lesní moudrosti nemůžeme být jenom po dobu několika týdnů dovolené či dvou měsíců prázdnin, lesní moudrost musíme přijmout jako každodenní součást života. Není a nesmí být pevná bariéra mezi lesní moudrostí a životem, naopak woodcrafterská činnost má vést k umění žít, které je uměním nejvyšším a také nejnáročnějším ze všech. Podle svého přesvědčení, podle přesvědčení lesní moudrosti, bychom se měli chovat ve všech svých životních rolích, tedy i ve svém zaměstnání, ve své rodině i ve společnosti jako spotřebitelé. Lesní moudrost není sentimentální a pouze romantická záležitost, ale převádí romantiku do koloběhu všedního dne. Kdo nepochopil lesní moudrost jako každodenní součást života, ten ji, v její hluboké podstatě, nepochopil vůbec.

Závěrečné slovo

V předcházejících kapitolách jsem se krátce zmínil o Ernestu Thompsonovi Setonovi a také o lesní moudrosti, jejíž zásady Seton propracoval a svojí aktivní činností uváděl do života. Lesní moudrost je životní styl, který má šanci ozdravit morálně chátrající společnost a pozastavit zrychlující se devastaci naší Země. Je to harmonický rozvoj těla, rozumu, ducha a služby lidstvu. Je to ale především výchovné hnutí, jehož cílem je přivést člověka do přírody a naučit ho v přírodě pobývat jen s nejnutnějšími vymoženostmi civilizace, aby se tak vzkřísily jemnější stránky jeho ducha a jeho vědomí sounáležitosti s prostředím, ze kterého vzešel. Táboření a pobyt v přírodě vychází ze vzoru a zkušeností Indiánů a dalších přírodních národů. Indián se stal vzorem nejenom pro své dokonalé soužití s přírodou, ale také díky svému smyslu pro krásu a pro své lidské vlastnosti. Lesní moudrost, woodcraft, je přetváření lidského života jednoduchými způsoby, pomocí prostých, srozumitelných a pro nás snadno dostupných věcí. Indián to dokázal. Indián sílu, krásu, pravdu i lásku rovnoměrně zabudoval do svého způsobu života. Lesní moudrost ale nechce z lidí vychovávat Indiány, klade si jen za úkol vrátit člověka tam, kam patří, pomoci mu nalézt kořeny skutečného lidství. Pobyt v přírodě, spojený s pozorováním, přemýšlením a zhotovováním různých předmětů, nemá vést k učenosti a už vůbec ne k samoúčelnosti, ale je vždy prostředkem k výchově charakteru, na cestě k lidství. Lesní moudrost ve větší či menší míře přijali za svou nejenom členové rozmanitých woodcrafterských organizací, ale také skauti, pionýři a mnozí další. Také trampské hnutí, ojedinělý fenomén prakticky nemající ve světě obdoby, který se nikdy nesklonil před žádným nátlakem vládnoucích diktatur, je tradičně hlubokou studnicí poněkud živelné, ale upřímné lesní moudrosti.

Hledači lesní moudrosti se mohou dozvědět hodně nového dozvědět z knih. Nejenom knihy Setonovy, ale i knihy přírodovědné, zeměpisné a knihy jiných vědních oborů, knihy populární a dokonce i knihy z oblasti beletrie nás mohou mnohému naučit a ušetřit nám léta zkoumání a hledání. Můžeme z nich převzít prověřené zkušenosti vědců, badatelů, cestovatelů a lidí přírodních národů. Indiáni nejsou jedinými vzory, mnoho nového se můžeme naučit také od severských Inuitů, vysokohorských Tibeťanů a dalších. Není nutné odmítat ani televizi, také její vhodně vybraný program nám pomůže při hledání naší lesní moudrosti. Ze všeho nejvíce nás ale naučí sama příroda – pobyt v ní, styk s ní, soucítění s ní, ztotožnění se s ní, splynutí s ní srdcem i duchem. Častý pobyt v přírodě, ve dne i v noci, v každé roční době a za každého počasí, to je nenahraditelná škola. A tak závěrem přeji všem čtenářům hodně času příjemně a zajímavě stráveného v přírodě a s přírodou, suchou stezku a modrou oblohu nad hlavou.

Předchozí článek věnuji všem vyznavačům a šiřitelům myšlenek lesní moudrosti, všem přátelům a kamarádům z bratrstva zalomeného palce, všem těm, pro které je příroda a upřímné kamarádství životním názorem, životní filozofií a životním stylem.
Seveřan

Přítel je ten, kdo přichází, když ostatní už odešli.
Slunce každým dnem vychází ve světě nově zrozenych nadějí.
Smyslem mé vychovy je vytvořit člověka s modrou oblohou v pozadí.
Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.
Z myšlenek Ernesta Thompsona Setona